Několikrát se tady již rozebírala problematika svědectví policistů. Všeobecně panuje přesvědčení, že policisté jsou jednou stranou sporu, jakýmsi protihráčem obviněného z přestupku. Tak to, bohužel, není, mají postavení nezávislých svědků, jakkoliv to je mnohdy absurdní. V řadě případů tedy může jako důkaz stačit pouze jejich samotné tvrzení, že jste se něčeho dopustili (neblikali, nedali přednost, nedovoleně předjížděli...). To můžete zvrátit pouze a) jejich zpochybněním; b) předložením jiných důkazů (jiná svědectví, záznam z kamery atd.). Na druhou stranu ani správní orgány nemohou automaticky postupovat stylem "je to tak, protože to řekl fízl, a hotovo", jak často činí.
Dávám sem chronologický výtah z platné judikatury, která tuto problematiku celkem jasně osvětluje (včetně toho, jak se s fízlovským svědectvím vypořádat). Záměrně to nekomentuji, jelikož to nepokládám za nutné. Není to ani vyčerpávající přehled, ale základní minimum pro ty, kdo se s tímto potřebují popasovat. Doporučuji nespoléhat na výtahy, ale číst celé judikáty, aby člověk pochopil souvislosti.
Budiž vám tyto poznatky k užitku
NSS 6 As 22/2013 – 27 (22.5.2013)http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2013/0022_6As__130_20130618095722_prevedeno.pdfNejvyšší správní soud se opakovaně ve své dřívější judikatuře zabýval otázkou, jak hodnotit situaci, kdy jediným důkazem o spáchání přestupku jsou výpovědi policistů, kteří mu byli přítomni, přičemž obviněný z přestupku tyto výpovědi zpochybňuje. Z této ustálené judikatury – která se věcně převážně týkala přestupku držení telefonu či jiného hovorového zařízení v ruce za jízdy – lze dovodit následující zásady.
Především musí správní orgán v takovýchto případech policisty vždy vyslechnout jako svědky. Neměl by se spokojit jako s důkazem pouze s oznámením o přestupku a s úředním záznamem vyhotoveným policisty, neboť jde sice o důkazy přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010 č. j. 1 As 34/2010 - 73, publikovaný pod č. 2208/2011 Sb. NSS, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na
www.nssoud.cz),
nicméně pro potřeby správního trestání nemohou takové důkazy postačovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS). Výslechy je tudíž vhodné provést dokonce i v případech, kdy obviněný svou vinu dozná, neboť nelze vyloučit, že později v průběhu řízení svůj postoj změní. Právo obviněného vznášet tvrzení a navrhovat důkazy přitom platí po celou dobu řízení, včetně řízení odvolacího (srov. naposled citovaný rozsudek). V nyní posuzovaném případě správní orgány své povinnosti dostály a policisty jako svědky vyslechly.
Dále si musí správní orgán položit otázku, zda jsou svědectví policistů v daném případě důkazem dostatečným. Nejvyšší správní soud zastává názor, že v případě přestupků pozorovatelných pouhým okem – např. nedání znamení o změně směru jízdy – takový důkaz postačuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012 č. j. 8 As 100/2011 - 70).
Je pouze třeba mít na paměti, že některé z těchto přestupků – např. držení hovorového zařízení řidičem při jízdě v automobilu – představují obtížně zachytitelná jednání, u nichž je třeba klást vyšší nároky na přesvědčivost důkazů, zejména porovnávat obsah výpovědi policisty s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011 č. j. 7 As 102/2010 - 86). Přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem, řešený v nyní zkoumaném případě, nepochybně patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem, byť obtížně zachytitelné, proto by věrohodné svědectví policistů představovalo dostatečný důkaz o jeho spáchání.
Dalším krokem je proto porovnání výpovědí policistů a obrany prezentované obviněným s cílem učinit závěr o jejich věrohodnosti.
Správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“ označil za nevěrohodnou již z povahy věci. V případě policistů formuloval Nejvyšší správní soud tuto myšlenku např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2007 č. j. 4 As 19/2007 - 114, z něhož vyplývá, že
policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006 č. j. 6 As 47/2005 - 84, ze dne 22. 10. 2008 č. j. 1 As 64/2008 - 42 a ze dne 21. 9. 2011 č. j. 2 As 52/2011 - 47, stejně jako výše citovaný rozsudek č. j. 4 As 19/2007 - 114).
To vyplývá ze zásady presumpce neviny. Jejím nutným důsledkem je také fakt, že pokud nebude mít správní orgán k dispozici indicie svědčící o snížené věrohodnosti svědectví policistů ani verze obviněného, nezbude mu, než vynést osvobozující verdikt (byť taková krystalicky čistá situace bude v praxi nastávat zřídka). Věrohodnost obrany obviněného ovšem mohou snížit nejen důkazy provedené, ale i takové, jejichž provedení odmítl umožnit (srov. výše citovaný rozsudek č. j. 7 As 102/2010 - 86).
Věrohodnost policistů jako svědků mohou v prvé řadě snižovat důkazy svědčící o jejich zaujatosti přímo vůči osobě obviněného. Mohlo by jít například o skutečnost, že zasahující policista vedl v době zjištění přestupku s obviněným soudní spor ve své soukromé věci. Takovéto případy budou však spíše výjimečné.
K narušení nestrannosti policisty v konkrétním případě (byť ne nutně vůči konkrétní osobě) může nicméně vést též systém jeho hodnocení a odměňování. Na tento problém upozornil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2011 č. j. 7 As 83/2010-63, kde uvedl: „Pochybnost o nestrannosti policisty jako svědka může vzniknout tehdy, je-li policista hodnocen, a to přímo nebo nepřímo, skrytě či oficiálně, podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky nebo jiná protiprávní jednání. (…) Nejvyšší správní soud v žádném případě nemá za to, že uvedené pozitivní či negativní motivační důvody nutně vedou v masovém měřítku k tomu, že policisté jako svědci vypovídají vědomě nepravdu. Pouze upozorňuje, že mohou vést v některých případech k takovému jednání a v jiných případech mohou vyvolat v policistovi subjektivní přesvědčení, že určité skutečnosti viděl, ač se nestaly, anebo naopak neviděl, ač se staly.“
NSS 9 As 139/2012 – 30 (20.3.2013)http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2012/0139_9As__12_20130321141403_prevedeno.pdfSituace, kdy proti sobě stojí tvrzení policistů a přestupce, není neobvyklá. Správní orgán důkazy posuzuje v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, hodnotí dostupné důkazy dle svého uvážení.
To však neznamená, že některý z důkazních prostředků může mít a priori vyšší váhu než jiný. Míra věrohodnosti prováděných důkazů, konzistentnost výpovědí a další okolnosti plynoucí ze specifika každé projednávané věci dají ve svém souhrnu správnímu orgánu ucelený obraz o tom, jak se projednávaná věc udála. Přitom není vždy nezbytné, aby správní orgán měl k dispozici i další důkazní prostředky, jako jsou například fotografie či jiné záznamy.
Existence rozporů ve shromážděných důkazech je poměrně běžnou záležitostí.
V takovém případě, kdy se správní orgán přikloní k jednomu z protichůdných tvrzení, je nezbytné, aby úvahy, které jej k tomu vedly, přezkoumatelným způsobem vyjádřil ve svém rozhodnutí a s rozpory se vypořádal (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 – 84).
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře zabýval případy, kdy byla důkazní situace obdobná té v nyní projednávané věci. Zásadně jde o dvě linie judikatury. První z nich řešila situace, kdy proti sobě stojí protichůdná tvrzení policistů a žalobce, resp. svědků a jiných důkazů není. Druhá linie se pak zabývá situacemi, kdy existují rovněž rozporné výpovědi, nicméně nad jejich rámec bylo prokázáno nestandardní chování policistů či existence jiných, jejich výpovědi oslabujících, důkazů.
NSS 8 As 100/2011 – 75 (2.5.2012)http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2011/0100_8As__110_20120517123323_prevedeno.pdfNejprve však v obecné rovině zdůrazňuje, že
policisté jsou úředními osobami, proto není třeba o věrohodnosti jejich výpovědí a priori pochybovat. Uvedené neplatí např. tehdy, pokud z okolností konkrétního případu vyplyne zájem policisty na výsledku přestupkového řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 83/2010 - 63).
Svědecké výpovědi policistů je tedy nutné chápat pouze jako jeden z důkazních prostředků, tj. nikoliv jako nezpochybnitelný důkaz, ale pro založení pochybností o pravdivosti jejich tvrzení by měly existovat konkrétní důvody.V posuzované věci proto zdejší soud uzavřel, že svědecké výpovědi policistů postačily k prokázání těchto přestupků.
Uvedené by neplatilo pouze v případě, že by v průběhu správního řízení vyšla najevo skutečnost, která by založila důvod pochybovat o jejich nestrannosti.NSS 2 As 52/2011 – 47 (22.9.2011)http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2011/0052_2As__110_20110921125726_prevedeno.pdfZdejší soud před vlastním hodnocením dané věci předesílá, že český právní řád vychází ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu). Nevychází naopak ze zásady, že některý důkazní prostředek má a priori vyšší váhu než důkazní prostředek jiný. Jistě tedy
nelze bez dalšího vycházet z toho, že výpověď policisty má větší význam než výpověď jiného svědka.NSS 7 As 102/2010 – 86 (22.6.2011)http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0102_7As__100_20110810092418_prevedeno.pdf...je na policistech, aby i v případě, že se setkají s arogantním řidičem, byli při výkonu služby natolik nestranní, objektivní a chladnokrevní, že svých kontrolních oprávnění budou užívat jen a pouze k naplnění vlastního smyslu a účelu kontroly, tedy k ujištění se, zejména v případě podezření či pochybností, že řidič i jeho vozidlo jsou způsobilí k tomu, aby se účastnili silničního provozu.
Kontrolních oprávnění tak rozhodně nesmějí zneužívat k odplatě nebo jakémusi „umravňování“ řidiče či k nátlaku na něho, např. za účelem toho, aby raději souhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení.Stěžovatel a policisté se dále neshodli v tom, zda a z jakého místa jej policisté viděli při tom, jak telefonuje, resp. drží v ruce telefonní přístroj, zda se pak mohli otočit a zastavit jej. Jedná se přitom o klíčovou část skutkového děje a v podstatě jedinou relevantní okolnost, na níž se mělo zjišťování skutkových okolností soustředit.
Přitom při sankčním postihu natolik obtížně zachytitelného jednání, jakým je držení mobilního telefonu v ruce řidičem při řízení vozidla, je otázka přesvědčivosti důkazů zpravidla klíčová a vyjma případů, kdy je jednání řidiče zachyceno například fotografií či videozáznamem, většinou založena na hodnocení výpovědí policistů. Taková výpověď však může být základem pro shledání odpovědnosti řidiče za přestupek zpravidla jen tehdy, je-li její obsah v souladu i s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi. Výpověď policisty by například měla vysokou míru věrohodnosti tehdy, popsal-li by mobilní telefon natolik přesně a konkrétně (typem, barvou, designem apod.), že by mohl být ztotožněn s mobilním telefonem prokazatelně užívaným řidičem v době, kdy řídil vozidlo, a přitom by bylo prokázáno, že policista se nemohl, a to ani nepřímo či následně (např. od svého kolegy nebo sám při kontrole řidiče po jeho zastavení aj.), jinak než právě tím, že řidiče viděl za jízdy telefon držet, dozvědět, jaký telefon řidič užíval. V řadě případů takové věrohodnosti výpovědi nebude dosaženo a jiné důkazy nebudou k dispozici.
Kvůli důkazním obtížím však nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih za „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy, neboť v opačném případě by byly mnohdy postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. Něco takového je z ústavních hledisek zcela nepřijatelné. Právní stát raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl nevinného.Stěžovatel dále poukazoval na to, že navrhoval důkaz výpisem hovorů a tento důkaz byl odmítnut pro nadbytečnost. Obecně je nutné konstatovat, že s ohledem na dikci zákona o přestupcích je již pouhé držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení naplněním znaků skutkové podstaty přestupku ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
Důkaz výpisem hovorů proto obvykle nebude prostředkem k jednoznačnému vyvrácení či naopak prokázání deliktního jednání. Za určitých situací však význam mít může. Například pokud by bylo možno výpisem prokázat, že v době, kdy byl řidič viděn při řízení s mobilním telefonem u ucha, bylo z tohoto mobilního telefonu, o němž by nebylo pochyb, že jej měl řidič u sebe ve vozidle, uskutečněno volání, přičemž by bylo vyloučeno, že z něj nemohla volat jiná osoba (např. spolujezdec).
Výpis tedy může být jedním z důkazů, obvykle však ne důkazem klíčovým. To však neznamená, že by jej bylo možno jako důkaz a priori odmítnout. V případě, kdy existuje řada pochybností o skutečném průběhu skutkového děje, nelze dopředu vyloučit v konkrétním případě důkazní hodnotu výpisu hovorů, stejně tak jako rekonstrukci rozhodných částí skutkového děje. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na svoji judikaturu, v níž opakovaně zdůraznil zásadu, že
nelze dopředu hodnotit použitelnost určitého důkazu, čili jeho důkazní hodnotu, dokud nebyl takový důkaz proveden, obzvláště za situace, že závěr o skutkovém stavu byl přijat na základě jediného důkazu – výpovědi policistů (srov. rozsudek ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008 - 75, publ. Pod č. 1702/2008 Sb. NSS, a dále rozsudky ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 – 62, a č. j. 1 Afs 37/2009 – 44, dostupné na
www.nssoud.cz).
Stěžovatelem tvrzenou variantu skutkového děje, která nebyla vyloučena, že při řízení vozidla v rozhodné době vůbec netelefonoval, vzaly správní orgány za nepravdivou pouze na základě toho, že ji rozporně s výpověďmi policistů tvrdil stěžovatel jako obviněný z přestupku, aniž by se zabývaly objasněním průběhu skutkového děje a okolnostmi souvisejícími.NSS č. j. 7 As 83/2010 – 63 (17.6.2011)http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0083_7As__100_20110712101148_prevedeno.pdfPomineme-li speciální důvody pochyb o nestrannosti jako např. rodinněprávní, kamarádský či jiný užší vztah policisty k účastníkům soudního či správního řízení nebo jiným osobám majícím zájem na jeho výsledku (tyto nevyšly najevo a nejsou ani tvrzeny), lze policistu považovat za nestranného svědka tehdy, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku daného řízení. To např. znamená, že
pochybnost o nestrannosti policisty jako svědka může vzniknout tehdy, je-li policista hodnocen, a to přímo nebo nepřímo, skrytě či oficiálně, podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky nebo jiná protiprávní jednání. Je-li tedy chválen či odměňován v případě, že se mu daří zjistit a odhalit vysoký či nadprůměrný počet přestupků, anebo je naopak kritizován či penalizován, nedaří-li se mu to. To pak je důvod ke zkoumání věrohodnosti, pravdivosti a přesvědčivosti jeho svědecké výpovědi. Nejvyšší správní soud v žádném případě nemá za to, že uvedené pozitivní či negativní motivační důvody nutně vedou v masovém měřítku k tomu, že policisté jako svědci vypovídají vědomě nepravdu. Pouze upozorňuje, že
mohou vést v některých případech k takovému jednání a v jiných případech mohou vyvolat v policistovi subjektivní přesvědčení, že určité skutečnosti viděl, ač se nestaly, anebo naopak neviděl, ač se staly.V dosavadním řízení nevyšlo najevo, že by u policistů, kteří byli vyslechnuti jako svědci, existovala taková motivace. Ze svědeckých výpovědí, zejména v těch částech, v nichž se shodují s tvrzeními stěžovatele, však vyplývá významná pochybnost, zda je lze považovat za nezaujaté svědky. Při kontrole stěžovatele v souvislosti s údajným telefonováním za jízdy totiž oba policisté projevili velmi neobvyklou horlivost a důkladnost, aniž by pro to vzhledem k okolnostem vyvstaly jakékoli zvláštní důvody. ...
Kontrolu provedenou policisty tedy nutno považovat za namátkovou, neopřenou o konkrétní podezření z porušení předpisů a přitom nanejvýš rozsáhlou a důkladnou. Zejména kontrolu rezervy spojenou s nutností ji odmontovat lze vzhledem k absenci podezření, že s rezervou není něco v pořádku, považovat za šikanu stěžovatele.
I kdyby byla pravdivá verze policistů, tedy bylo-li by důvodem nezvykle důkladné kontroly to, že stěžovatel odmítl „přijmout“ řešení přestupku v přestupkovém řízení, samotný fakt, že takto policisté postupovali, a tedy ve své podstatě použili důkladnou kontrolu jako jakýsi nátlakový prostředek vůči stěžovateli, vyvolává zásadní pochyby o jejich nestrannosti a nezaujatosti, a tedy i pochyby o objektivitě a věrohodnosti jejich svědecké výpovědi. Otázkou je, jaká mohla být motivace policistů k takto razantnímu jednání vůči stěžovateli.
Přijmeme-li za pravdivou výpověď policistů, že měli za to, že stěžovatel se dopustil přestupku spočívajícího v telefonování za jízdy, avšak poté, co se neúspěšně snažil se s policisty „domluvit“, odmítl věc projednat v blokovém řízení, lze se domnívat, že jedinými možnými motivacemi policistů k následné neobvykle důkladné kontrole stěžovatele a jeho vozidla mohla být jakási „pomsta“ nebo snaha u něho přece jen objevit jednoduše prokazatelné porušení zákona, když postih za telefonování za jízdy se mohl policistům jevit jako důkazně nejistý, neboť vzhledem k tomu, že nepořídili fotodokumentaci či videozáznam stěžovatelova jednání, byl důkazně opřen jen o jejich svědecké výpovědi. Nelze vyloučit, že kontrola byla motivována oběma výše uvedenými důvody současně.
Skutkový a právní závěr, že stěžovatel spáchal přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o přestupcích, tedy skutková podstata, z níž krajský úřad v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.
Správní orgány v rozporu se skutkovými zjištěními vzaly jednu variantu průběhu skutkového děje za prokázanou pouze tím, že o ní vypovídali policisté, které považovaly a priori za věrohodné svědky, aniž by se důkladně zabývaly konkrétními důvody pro pochyby o nezaujatosti jejich výpovědí, jež byly patrné z jejich výpovědí (nezvykle důkladná kontrola vozidla stěžovatele, přičemž není zřejmé, že by pro ni za daných okolností existoval zvláštní důvod). Druhou možnou a logickou variantu skutkového děje, že stěžovatel při řízení vozidla v rozhodné době vůbec netelefonoval, pak vzaly za nepravdivou pouze na základě toho, že ji rozporně s výpověďmi policistů tvrdil obviněný. Krajský soud pak pochybil, pokud takový postup akceptoval.6 As 47/2005-47 (25.6.2006)http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2005/0047_6As__0500084A_prevedeno.pdfTěžiště problému se tak spíše posouvá do hodnocení důkazů; jednalo se o typovou situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policistů podepřené podepsaným oznámením o přestupku, na straně druhé tvrzení stěžovatele podepírané písemnými vyjádřeními spolujezdců.
Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí.
