Podařilo se mi získat kompletní spis ve věci žádosti Spolkového úřadu pro justici (SRN) o vymáhání peněžité pokuty. Pokud bych měl jednoduše shrnout celou kauzu, pak:
1) Cizozemské (nehraje roli to, že zde jde o SRN) orgány musí prokázat, že obviněnému v jazyce, kterému rozumí, skutečně něco doručily.
2) Teoreticky by se dalo říci, že datová schránka v kombinaci s nepřebíráním pošty a tvrzením, že se obviněný nezdržuje na adrese trvalého bydliště, je v podstatě zárukou úspěchu.
Vše začalo údajným překročením rychlosti na dálnici v Německu v prosinci 2017. Německé úřady vydaly v únoru 2018 rozhodnutí, kterým byla uložena pokuta několik set EUR. Rozhodnutí nabylo právní moci v dubnu 2018 a český okresní soud obdržel od Spolkového úřadu pro justici osvědčení dle čl. 4
rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (dále jen „Osvědčení“), se žádostí o vymáhání peněžité pokuty po státním občanu ČR.
Okresní soud se v prosinci 2018 usnesl, že podle § 268 odst. 1
zák. č. 104/2013 se nárok
uznává a v ČR se vykoná rozhodnutí německého orgánu. Dle § 265 zák. č. 101/2013 soud nezjišťoval, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky, jelikož v Osvědčení byl skutek označen a popsán jako „
jednání, které porušuje pravidla silničního provozu, včetně porušení pravidel, kterými se řídí doba řízení a odpočinku, a pravidel o nebezpečném zboží“. V Osvědčení se uvádí, že dotčená osoba byla v souladu s právem vydávajícího státu vyrozuměna o svém právu na podání opravného prostředku v dané věci a o lhůtách, v nichž může tento opravný prostředek podat v souladu s vnitrostátním právem.
Okresní státní zástupce udělil souhlas k uznání a výkonu pokuty dle § 264 odst. 2 zák. č. 104/2013 Sb. Dle § 268 odst. 1 zák. č. 104/2013, není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce uzná takové rozhodnutí na území České republiky a současně rozhodne, že se takové rozhodnutí vykoná v ČR. Podklady, které obdržel okresní soud, byly podle názoru soudu dostatečné pro uznání cizozemského rozhodnutí a byly kompletní; nebyl dán žádný z důvodů pro neuznání rozhodnutí (§ 267 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb.). Bylo proto
rozhodnuto o uznání a výkonu rozhodnutí, uvedeného ve výroku tohoto rozhodnutí. Na závěr soud poučil, že proti usnesení lze
podat stížnost do tří (!!!!!) dnů od jeho oznámení k nadřízenému soudu.
Adresát proti usnesení podal ve stanovené lhůtě velice stručnou stížnost, v níž prakticky uvedl pouze to, že
mu nebylo umožněno podávat jakékoliv opravné prostředky proti rozhodnutí příslušného orgánu v SRN. Již o měsíc později nadřízený soud usnesení okresního soudu zrušil a vrátil s tím, že z doložených materiálů německých orgánů zjistil, že trestní věc byla projednána v písemném řízení, tj. bez soudního jednání, v nepřítomnosti obviněného.
Volná citace z usnesení nadřízeného soudu:
Rozhodnutí vydané v písemném řízení přitom lze na území České republiky uznat a peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění vykonat pouze, je-li dána některá z výjimek z důvodů pro neuznání podle § 267 odst. 1 z. m. j. s. stanovených v § 267 odst. 3 z. m. j. s., přičemž v úvahu s ohledem na povahu písemného řízení přichází pouze výjimka stanovená v § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tz 3/2018). Tato úprava vyplývá i z čl. 7 písm. j) Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut. Nicméně je třeba brát v potaz i směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení, konkrétně čl. 3 - právo na překlad podstatných dokumentů. Cílem této směrnice je zajištění práva podezřelého nebo obviněného na tlumočení a na překlad v trestním řízení v zájmu zajištění jejich práva na spravedlivý proces. Pro zajištění spravedlivého řízení je třeba, aby v souladu s touto směrnicí byly podezřelému nebo obviněnému přeloženy podstatné dokumenty nebo alespoň jejich důležité části. Mezi takové dokumenty lze jednoznačně řadit rozhodnutí o správním trestu, neboť jím je rozhodováno o vině a sankci.
Za okolností výše uvedených je nezbytné, aby rozhodnutí bylo obviněnému zasláno osobně a v jazyce, kterému rozumí. V osvědčení však absentují informace, v jakém jazyce bylo rozhodnutí obviněnému doručeno, tedy zda v němčině nebo češtině, a pokud tak německý orgán učinil ve svém úředním jazyce, chybí informace, zda tomuto jazyku obviněný rozumí. V případě, že by rozhodnutí ukládající peněžitou sankci a povinnost zaplatit náklady řízení, včetně poučení o opravných prostředcích, nebylo přeloženo do českého jazyka a současně by obviněný skutečně nerozuměl němčině, znamenalo by to, že obviněný nebyl řádně poučen o opravném prostředku proti vydanému rozhodnutí. Tyto skutečnosti by měly za následek, že by nebylo možné učinit závěr o poučení v souladu s § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. Ke shodnému závěru dospěl i Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích sp. zn. 11 Tz 54/2016 a 11 Tz 3/2018. Účelem justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy je jednoznačně zrychlení trestního řízení, které je žádoucí pro všechny osoby na řízení zúčastněné. Rychlost zřízení ale nesmí být vykoupena snížením práv osob, jichž se toto řízení týká, tedy nesmí být dotčena práva těchto osob a jejich práva na spravedlivý proces. Řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění musí dosahovat stejné kvality spravedlivého procesu, ne-li vyšší, jako každé běžné vnitrostátní řízení.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl stížnostní soud k závěru, že napadené usnesení je předčasné, neboť nebyly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti potřebné k tomu, aby mohlo být cizozemské rozhodnutí ukládající peněžitou sankci a povinnosti k náhradě nákladů řízení (§ 261 odst. 1 písm. a), c) z. m. j. s.) uznáno na území České republiky a uznaná peněžitá sankce a náklady řízení na tomto území též vykonány.
Stížnostní soud proto napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Okresní soud nařídí veřejné zasedání, ve kterém vyslechne obviněného za účelem zjištění chybějící skutečnosti týkající se jazykové stránky tohoto řízení, zejména v jakém jazyce mu bylo cizozemské rozhodnutí doručeno a pokud mu bylo doručeno v německém jazyce (či jiném), zda stěžovatel tomuto jazyku rozumí. Pokud okresní soud výslechem stěžovatele zjistí, že mu bylo cit. rozhodnutí německého správního orgánu doručeno v německém jazyce (či jiném), kterému nerozumí, vyžádá si od německého orgánu uvedeného v písm. c) osvědčení, Spolkového úřadu pro justici, za účelem ověření uvedených skutečností podle § 266 odst. 1 z. m. j. s. dodatkové informace. Okresní soud pro zaslání dodatkových informací uvedenému orgánu stanoví lhůtu a poučí jej, že nebudou-li dodatkové informace ve stanovené lhůtě zaslány, aniž by byly uvedeny podstatné důvody, pro které tak nebylo učiněno, bude řízení ukončeno.
Následovalo veřejné slyšení, kde obviněný uvedl, že si není vědom toho, že by mu kdy byla v SRN udělena pokuta, a dále konstatoval, že skutečnost, že je vozidlo registrováno na jeho osobu, není důkazem o tom, že je řídil v době spáchání údajného přestupku. Uvedl, že se dlouhodobě nezdržuje na adrese trvalého pobytu, a právě proto má zřízenu datovou schránku, přičemž oprávněně očekává, že veškeré úkony veřejné moci vůči jeho osobě budou činěny právě jejím prostřednictvím.
Soud si následně dožádal informace u soudu v SRN, konkrétně jakým způsobem byla ověřována totožnost řidiče vozidla, zda předmětné rozhodnutí o uložení pokuty bylo doručováno přímo obviněnému, v jakém jazyce to bylo, na jakou adresu a zda mají doklad o převzetí rozhodnutí obviněným. Zároveň byl německý úřad upozorněn na to, že pokud okresní soud neobdrží požadované informace v určené lhůtě, bude řízení ukončeno.
Německý úřad následně sdělil, že podle německých právních předpisů lze ve správním řízení doručovat prostřednictvím veřejného oznámení, pokud je místo pobytu příjemce neznámé a pokud nelze doručovat písemnosti jeho zástupci nebo zmocněnci. Veřejné doručení lze vykonat vyrozuměním místa, které je k tomuto účelu všeobecně určeno. Po uplynutí dvou týdnů od zveřejnění vyrozumění, se pokládá za doručené dotčenému. Příslušné rozhodnutí v německém a českém jazyce bylo vyvěšeno po dobu dvou týdnů v březnu 2018. Identita řidiče vozidla byla zjištěna porovnáním osobních dat držitele vozidla a fotografie měření.
Nakonec v lednu 2020 okresní soud rozhodl, že podle § 267 odst. 1 písm. e) zák. č. 104/2013 Sb.,
žádost o výkon vymožení pokuty se neuznává a v ČR se nevykoná, což odůvodnil přibližně následovně:
Dle § 267 odst. 3 zák. č. 104/2013 Sb., lze uznat rozhodnutí jiného členského státu, i když je dán důvod dle § 267 odst. 1 písm. e) zák. č. 104/2013 Sb., pokud osoba, vůči níž rozhodnutí směřuje:
a/ byla osobně včas předvolána o datu a místu konání nařízeného jednání a bylo jednoznačně zjištěno, že o plánovaném jednání věděla a byla též informována o tom, že jednání může být konáno i v její nepřítomnosti,
b/věděla o nařízeném jednání a pověřila obhájce, kterého si sama zvolila nebo který jí byl ustanoven,
c/poté, co jí bylo osobně doručeno rozhodnutí, byla výslovně poučena o svém právu na nové projednání věci nebo právu podat opravný prostředek, se takového práva výslovně vzdala nebo je v příslušné lhůtě neuplatnila nebo vzala opravný prostředek zpět.
Obviněný u veřejného zasedání uvedl, že neobdržel žádné rozhodnutí německého úřadu o tom, že se mu ukládá pořádková pokuta. Jeho výpověď byla prakticky potvrzena sdělením německého úřadu o tom, že rozhodnutí o pokutě bylo v SRN vyvěšeno po dobu dvou týdnů na úřední desce. Obviněný tedy o řízení v SRN nevěděl, a nemohl si tedy ani zvolit právního zástupce, který by jej zastupoval. Nebyl tedy ani informován o datu a místu konání řízení v SRN, ani o možnosti, že řízení v SRN může proběhnout v jeho nepřítomnosti, ani o možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí německého úřadu. Nebyla zjištěna žádná ze skutečností dle § 267 odst. 3 písm. a), písm. b) a písm. c) zák. 104/2013 Sb., která by umožňovala uznání německého úřadu.
Byly tedy splněny podmínky pro neuznání rozhodnutí dle § 267 odst. 1 písm. e) zák. 104/2013 Sb.
Domnívám se, že tato kauza odpověděla na nemalé množství otázek, které v této sekci fóra padají stále a stále dokola. Proto si dovoluji připíchnout ji nahoru.
