30kmhcz

NSS v rozsudku 2 As 33/2016 turbo model posvětil. SO poslal výzvu k úhradě určené částky na kterou žalobce nereagoval, SO bez dalšího zahájil sprdel a vyzval žalobce k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí což žalobce ignoroval a SO rozhodl. Před NSS neobstála argumentace že SO měl učinit alespoň něco ke zjištění pachatele ani to že SO nenařídil ústní jednání a ani nevyrozuměl o dokazování:

Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení.  Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.

S tím placením to není tak rychlý, MD mělo 6 měsíců na vyjádření čehož využilo bezezbytku a bylo potřeba podat žalobu takže druhá fáze stále probíhá. V úspěch moc nevěřím protože je to bagatelní spor s soud se s odůvodněním moc zatěžovat nebude ale zvyšuju si tak skill.

Tak rozsudek je na světě a NSS vyslovil:

[22] Na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že nepřehlédl, že Krajský soud v Ostravě navrhl Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu („Provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“) pro domnělý rozpor citovaného ustanovení s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud není návrhem Krajského soudu v Ostravě nijak vázán, krom toho jeho přesvědčení o protiústavnosti citovaného ustanovení vůbec nesdílí, pročež se na Ústavní soud sám neobrací a nevidí ani důvod přerušovat řízení [§ 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] a vyčkávat na výsledek řízení před Ústavním soudem sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Nutno předeslat, že Krajský soud v Ostravě navrhl zrušit toliko
§ 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Stranou jeho pozornosti zůstala ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, jež na § 10 odst. 3 navazují a – ačkoli odkazují na § 10 odst. 3 – mohou být uplatněna nezávisle i v případě, že by snad byl § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu odklizen (ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu totiž doslovně opakuje skutkovou podstatu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu – srov. „... nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“).

[23] Obsahově – ve stručnosti – nic nebrání zákonodárci, aby určitá spolehlivě zjištěná a bagatelní, avšak společensky škodlivá a začasté frekventovaná jednání (nota bene pokud jde o delikty potenciálně ohrožující či o delikty, jimiž nebyl způsoben žádný, anebo jen nepatrný škodlivý následek v podobě škody na majetku účastníků silničního provozu) dále „dekriminalizoval“ a postihoval je formou správních deliktů přičitatelných (resp. vytýkatelných) provozovatelům vozidel na základě objektivní odpovědnosti. Ta se v nejobecnější rovině opírá o ústavní princip vyjádřený v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („vlastnictví zavazuje“) a mimo jiné se promítá i do občanskoprávní koncepce objektivní odpovědnosti provozovatele za škodu z provozu dopravních prostředků (srov. § 2927 a násl. občanského zákoníku), resp. – přeneseně řečeno – může být připodobněna odpovědnosti za volbu osoby, jíž provozovatel své vozidlo svěří (culpa in eligendo). Jakkoli by řízení o odpovědnosti provozovatele vozidla za jeho „špatné parkování“ [neoprávněné stání vozidla – § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu] mohlo na podkladě již zmíněných Engelových kritérií spadat do tzv. trestní větve čl. 6 Úmluvy (přitom Komise pro lidská práva v rozhodnutí Duhs proti Švédsku ze dne 7. prosince 1990, stížnost č. 12995/87, vyjádřila pochybnosti, zda rozhodnutí o pokutě udělené na základě objektivní odpovědnosti dosavadnímu vlastníku vozidla za parkovací přestupek spáchaný nabyvatelem v době, kdy na něj vozidlo ještě nebylo přepsáno, vůbec spadá pod „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy), z Úmluvy a ostatně ani z Listiny základních práv a svobod (srov. čl. 40) výslovně neplyne, že by trestání, zejména pak to správní, muselo být bezvýjimečně postaveno jen na odpovědnosti subjektivní, tj. za zavinění. V klasickém trestním právu ve smyslu vnitrostátní klasifikace je to nepochybně pravidlem (nullum crimen sine culpa; nepřímo to plyne i ze zásady presumpce neviny). Avšak v oboru správního trestání se z řady legitimních důvodů výjimečně uplatňuje i odpovědnost za protiprávní výsledek bez ohledu na zavinění, tj. odpovědnost objektivní, případně modifikovaná možností liberace. Takto postavené konstrukce správního trestání připouští i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (nepřímo v podobě rozložení důkazního břemene a zakotvení skutkových či právních domněnek odpovědnosti za protiprávní jednání či stav, srov. rozsudek Salabiaku proti Francii ze dne 7. října 1988, stížnost č. 10519/83, pro další příklady viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1687 s., str. 794-795, viz též citované rozhodnutí Duhs proti Švédsku, jímž byla stížnost registrovaného vlastníka vozidla nakonec odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že presumpce jeho neviny – navzdory absenci individualizovaného rozhodnutí o vině skutečného pachatele za parkovací delikt – dotčena nijak nebyla). V našem právním prostředí se uplatňuje tradičně již od dob c. a k. monarchie a první Československé republiky [viz Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 446 s., str. 297-304, citující dílo J. Pošváře. Nástin správního práva trestního (studie o některých pojmech, zejména o vině). Praha-Brno: Orbis, 1936.]. V širším kontextu, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 Úmluvy, konkrétně práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování, ani v případě rakouské právní úpravy, založené na obdobných principech, která při automatickém zaznamenání překročení povolené rychlosti ukládá provozovatelům vozidel povinnost sdělit osobu řidiče, jejíž nesplnění je samo o sobě stíháno jako samostatný správní delikt (srov. rozsudek Lückhof a Spanner proti Rakousku ze dne 10. ledna 2008, stížnosti č. 5845/00 a 61920/00; viz též rozsudek velkého senátu ve věci obdobné britské právní úpravy O ́Halloran a Francis proti Spojenému Království ze dne 29. června 2007, stížnosti č. 15809/02 a 25624/02).

Svoje blanketní odvolání jsem již mnohokrát úspěšně použil a tento případ je prvním kdy správní orgán poslal něco takového. Odkazuji rovněž na rozsudek NSS 2 As 99/2010 - 67 v němž si advokát sám stanovil lhůtu pro doplnění blanketního odvolání a tu nedodržel. Nevidím tedy nic proč by se Městský soud od tohoto odchýlil. Uvítám tedy nějaký odkaz na rozhodnutí z něhož by bylo seznatelné že pokud blanketní odvolání odkazuje na rozsudek NSS 1 As 4/2009-53 anebo je jakkoliv jinak dáno správnímu orgánu najevo že odvolatel si je vědom toho že v odvolání absentují odvolací důvody, odvolací orgán může případ rozhodnout i bez jejich znalosti a nemusí vyzvat k odstranění vad podání.

Nechci se nijak hádat a chápu toto fórum jako místo k výměně zkušeností. Pokud mám něco co jsem úspěšně použil tak se o tom chci podělit a nechci být jen pasivním konzumentem zkušeností jiných. Uvítám samozřejmě příležitost se zdokonalit pokud se můj postup ukáže jako vadný nebo zdaleka ne perfektní.

Tak to už je jednoznačně vítězství i kdyby vydali rozhodnutí okamžitě po výslechu svědka.

Je to první řízení o příspěvek na péči a jsem ještě v první instanci takže úspěšnost zatím nelze hodnotit. Přestupkové správní jsem ještě neprohrál, řízení o správním vyhoštění jsem prohrál jednou a jedno prohraju ale bral jsem je s tím že je nelze vyhrát.

Další tipy: pokud počet hodnocených základních životních potřeb v posudku nesouhlasí s tím co je uvedeno v protokolu o sociálním šetření je posudek vadný, pokud počet sedí namítejte že posuzovaná osoba dále bez pomoci další osoby nezvládá to a to tím a tím způsobem. Posudek se musí vypořádat i s vašimi námitkami. Pro nezvládnutí základní životní potřeby přitom postačuje když není zvládnuta byť jen jediná věc co je uvedena ve vyhlášce anebo není zvládnuta v přijatelném standardu (např. není možné hodnotit oblékání a obouvání za zvládnuté pokud si dospělý není s to zapnout kalhoty ale tepláky natáhne - nelze po něm požadovat aby chodil všude v teplákách). Valte na ně papíry - všechny lékařské zprávy co máte a myslíte si že dosvědčují nezvládnutí potřeb.

Námitkou podjatosti se nic nezkazí. Navrhuji odpovědět ve lhůtě, vyjádřit se k výpovědi svědka:

Výpověď svědka x.y. nelze považovat za řádný důkaz neboť tento nebyl události přítomen a není s to osvědčit co se vlastně stalo. Z jeho výpovědi plyne že je pouze s to reprodukovat vyjádření osoby jež označuje za přítele obviněné a vyjádření obviněné samé. Není proto zřejmé co vlastně výpověď svědka dokazuje když z.x (přítel) vyslechnut nebyl ač bylo jeho vyslechnutí obviněnou navrženo. K odepření vyslechnutí svědka navrženého obviněnou na moji obhajobu uvádím:

Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést, jen s poukazem na její účelovost pro přátelský vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka je porušením práva na spravedlivý proces. Tento postup, jenž vedl k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch obviněného z přestupku a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jednostranných důkazů, je porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 2/2005 - 62)

Žádám správní orgán o sdělení zdali bylo ve věci ukončeno dokazování neboť hodlám využít svého práva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dle ustanovení § 36 odst. 3 zákona 500/2004 Sb.



Není to nijak silné ale může to přispět ke zdržení.