30kmhcz

Je to rozporné, takže napadnout by se to dalo takto:

A) Nezákonné dopravní značení (hlavní argument)
Dodatková tabulka ve znění „mimo vozidel přepravujících osoby s trvalým pobytem…“ je problematická, protože odporuje vyhlášce č. 294/2015 Sb. a zavádí kritérium, které právní předpisy neznají.

Dodatková tabulka stanoví výjimku na základě trvalého pobytu osob, což není kritérium předvídané právní úpravou dopravního značení a nemá žádnou souvislost s bezpečností či plynulostí provozu.

B) Nepřezkoumatelnost a neurčitost
Řidič není schopen zjistit, kdo má v daném místě trvalý pobyt, ani tuto skutečnost ověřit během jízdy.

Dopravní značení musí být srozumitelné a jednoznačné (viz NSS 2 As 43/2016). V daném případě je splnění podmínky výjimky neověřitelné při provozu na pozemní komunikaci.

C) Absence dopravního důvodu (velmi silné)
Kritérium trvalého pobytu nesouvisí s dopravní situací – nejde o zásobování, obsluhu ani rezidentní parkování.

Omezení provozu musí sledovat legitimní dopravní cíl (viz NSS 1 As 39/2009). Kritérium trvalého pobytu je čistě administrativní a nesouvisí s ochranou provozu.

D) Subsidiární argument – materiální znak
I pokud by bylo jednání formálně posuzováno jako přestupek, lze namítat absenci společenské škodlivosti (viz NSS 5 As 104/2008).

Jednání nevykazovalo žádnou společenskou škodlivost – nedošlo k ohrožení provozu ani bezpečnosti.

Nebo si argumentaci vezmi z této žaloby, samozřejmě jsem se před NSS nedostal, ale argumentace byla připravená. Ale pozor, platí to jen pro datové schránky (ne e-maily apod.) a nejlépe pro období po roce 2024:

Kasační stížnost

Podle § 102 a násl. s. ř. s. podávám proti rozsudku Krajského soudu v [doplnit] ze dne [doplnit], č. j. [doplnit], včasnou kasační stížnost v celém rozsahu. Současně navrhuji, aby Nejvyšší správní soud podle čl. 267 SFEU přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky uvedené níže.

Napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně je stižen vadou nepřezkoumatelnosti, neboť krajský soud vyložil § 38 správního řádu izolovaně od přímo použitelného unijního práva, zejména od nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 (eIDAS), a nevypořádal se řádně s argumentem, že po nástupu eIDAS již nelze elektronickou formu při realizaci procesních práv účastníka systematicky podřazovat tradiční fyzické formě. Nařízení jsou podle čl. 288 SFEU závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech. eIDAS se obecně použije od 1. 7. 2016.

I. Přijatelnost a přesah nad vlastní zájmy stěžovatele

Předložená kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Otevírá totiž dosud neuspokojivě zodpovězenou otázku, zda lze po 1. 7. 2016, tj. po obecné použitelnosti přímo použitelného nařízení eIDAS, nadále mechanicky přejímat starší vnitrostátní judikaturu, která v zásadě odmítá dovozovat povinnost správního orgánu elektronicky zpřístupnit správní spis nebo jeho část do datové schránky účastníka. Tato otázka má zjevný přesah nad individuální věc stěžovatele, neboť se týká obecného vztahu mezi § 38 správního řádu, systémem datových schránek a přímo použitelným unijním právem.

Jde zároveň o otázku, která se v současném právním prostředí stává naléhavější i z důvodu pozdějšího normativního vývoje. Český právní řád přijal zákon o právu na digitální služby, který zakotvuje právo fyzických a právnických osob na digitální služby a na digitální úkony vůči orgánům veřejné moci; následně došlo k další elektronizaci postupů orgánů veřejné moci zákonem č. 261/2021 Sb. a od 1. 1. 2023 k masovému automatickému zřizování datových schránek dalším subjektům. Unijní rámec byl navíc v roce 2024 dále posílen novelou eIDAS nařízením (EU) 2024/1183. Starší judikatura NSS tak vznikala v normativně i fakticky odlišném prostředí než dnes.

II. Rozsah napadení

Napadený rozsudek stěžovatel napadá v celém rozsahu. Krajský soud aproboval právní názor, podle něhož správní orgán není povinen poskytnout stěžovateli správní spis nebo jeho požadovanou část elektronicky do datové schránky a může realizaci práva nahlížet do spisu bez dalšího vázat na osobní fyzickou přítomnost u správního orgánu. Takový závěr je podle stěžovatele nesprávný, protože neodpovídá textu § 38 správního řádu, systematice zákona o datových schránkách, vývoji českého práva digitálních služeb ani přímo použitelnému unijnímu právu.

III. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nesprávné právní posouzení věci
1. Krajský soud vyložil § 38 správního řádu v rozporu s přímo použitelným unijním právem

Nařízení eIDAS je podle čl. 288 SFEU přímo použitelné ve všech členských státech. Krajský soud proto nebyl oprávněn vykládat § 38 správního řádu čistě vnitrostátně, jako by šlo o právní otázku bez unijní dimenze. Právě naopak: v projednávané věci byl povinen zohlednit, že čl. 46 eIDAS zakazuje upírat elektronickému dokumentu právní účinky a přípustnost jako důkazu jen proto, že je v elektronické podobě, a čl. 43 eIDAS obdobně chrání data zaslaná a přijatá prostřednictvím elektronické doporučené doručovací služby. I když tato ustanovení přímo nehovoří o „nahlížení do správního spisu“, harmonizují právní status elektronické formy a zakazují její apriorní znevýhodnění.

Napadený rozsudek však ve svém důsledku stojí právě na takovém znevýhodnění. Vykládá totiž právo nahlížet do spisu tak, že plnohodnotnou formou jeho výkonu je zásadně osobní fyzická přítomnost na úřadě, zatímco zaslání dokumentů do datové schránky účastníka je toliko fakultativní možností bez plné procesní relevance. Takový výklad je po nástupu eIDAS neudržitelný. Elektronická forma nesmí být bez konkrétního zákonného důvodu považována za právně méněcennou jen proto, že je elektronická.

2. Text § 38 správního řádu neobsahuje požadavek výlučně osobní realizace práva

Podle § 38 správního řádu mají účastníci a jejich zástupci právo nahlížet do spisu a s tímto právem je spojeno i právo činit si výpisy a právo, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části. Text zákona nikde nestanoví, že toto právo lze vykonat pouze osobní návštěvou úřadu. Tento závěr je produktem restriktivní judikatury, nikoli jazykového znění zákona. Současně § 4 a § 6 správního řádu ukládají správním orgánům pojímat veřejnou správu jako službu veřejnosti, umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a co možná nejméně je zatěžovat.

Jestliže zákon připouští právo na kopie spisu nebo jeho části a současně správní řád nikde nepřikazuje výlučně fyzický způsob jejich poskytnutí, nelze bez dalšího přijmout výklad, že elektronická forma je zcela závislá na libovůli správního orgánu. Po eIDAS musí platit nejméně to, že elektronické poskytnutí spisu nebo jeho části je zásadně přípustný způsob realizace práva, a jeho odmítnutí musí být založeno na konkrétních, individualizovaných a přezkoumatelných důvodech.

3. Zákon o datových schránkách činí z datové schránky standardní a právně plnohodnotný komunikační kanál

Podle zákona č. 300/2008 Sb. může fyzická osoba, podnikající fyzická osoba i právnická osoba činit úkony vůči orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, umožňuje-li to povaha úkonu; úkon učiněný prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon písemný a podepsaný. NSS v rozsudku 8 As 57/2019-57 navíc výslovně uvedl, že § 17 odst. 1 zákona o datových schránkách stanoví absolutní přednost doručování do datové schránky, pokud ji má adresát zřízenou a zpřístupněnou, a že doručování do datové schránky nelze považovat za méně bezpečný způsob doručování než doručování poštou.

Je proto vnitřně rozporné, jestliže stát na jedné straně vybudoval datové schránky jako standardní a preferovaný nástroj komunikace s orgány veřejné moci, přiznal úkonům činěným datovou schránkou stejné účinky jako úkonům písemným a podepsaným a současně soudní výklad připouští, aby při realizaci práva podle § 38 správního řádu byla datová schránka v podstatě odsunuta do druhořadé role. Takový přístup neodpovídá ani systematice českého práva, ani smyslu eIDAS.

4. Právo nahlížet do spisu je prostředkem účinné obrany, nikoli rituálem fyzické přítomnosti

Smyslem práva nahlížet do spisu není pouhá možnost fyzicky nahlédnout do dokumentů na pracovišti úřadu, ale reálná možnost seznámit se s podklady, analyzovat je a efektivně na ně reagovat. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku 72 A 7/2025-32 výslovně zdůraznil, že pořízení kopie záznamu a možnost s ním dále pracovat, opakovaně se k němu vracet a používat jej pro argumentaci, jsou základem práva nahlížet do spisu jako součásti práva na spravedlivý proces. NSS v rozsudku 6 Azs 116/2022-43 sice nepřijal absolutní závěr o obecném právu na pořízení kopie správním orgánem, ale zároveň řešil právě otázku, zda byl účastníkovi skutečně umožněn efektivní přístup k podkladům a zda odmítnutí kopie nevedlo k zásahu do spravedlivého procesu.

Napadený rozsudek tento funkční rozměr práva nahlížet do spisu opomenul. Namísto materiálního testu, zda stěžovatel měl rovnocennou a prakticky účinnou možnost se s podklady seznámit, převzal formalistickou tezi, že osobní přítomnost u úřadu sama o sobě postačuje. Takový závěr neobstojí zejména tehdy, pokud správní orgán disponoval dokumenty v elektronické podobě nebo je mohl bez nepřiměřené zátěže převést do elektronické podoby a bezpečně zaslat do úředně zřízené datové schránky stěžovatele.

5. Pozdější právní a institucionální vývoj vyžaduje odklon od starší judikatury NSS

I kdyby bylo možno připustit, že bezprostředně po 1. 7. 2016 mohl být dopad eIDAS na výklad § 38 správního řádu v české správní praxi teprve postupně rozpoznáván, tento argument dnes již neobstojí. Český zákonodárce mezitím přijal zákon o právu na digitální služby, který výslovně upravuje právo osob na poskytnutí digitálních služeb orgány veřejné moci a právo činit digitální úkony. Následovala další elektronizace postupů orgánů veřejné moci zákonem č. 261/2021 Sb. a od 1. 1. 2023 došlo k automatickému zřizování datových schránek dalším subjektům, zejména OSVČ, spolkům a nadacím. Unijní zákonodárce pak v roce 2024 dále novelizoval eIDAS nařízením (EU) 2024/1183.

Tento vývoj není jen symbolický. DIA ve své zprávě za rok 2024 uvádí, že bylo zřízeno téměř 4,5 milionu datových schránek a že jejich využití je masivní. Datová schránka tedy již dávno není okrajovým nebo výjimečným nástrojem komunikace se státem, nýbrž systémově rozšířeným standardem. Čím více se stát sám opírá o digitální komunikační infrastrukturu, tím méně je obhajitelné, aby soudní výklad nahlížení do spisu zůstával uvězněn v předpokladech dřívějšího, převážně analogového prostředí.

Právě tato kumulace pozdějších změn je samostatným důvodem k odklonu od starší judikatury NSS. Stěžovatel proto výslovně navrhuje, aby NSS svou dosavadní linii přehodnotil alespoň v tom rozsahu, že již není udržitelné tvrdit, že elektronické poskytnutí spisu nebo jeho části do datové schránky je vždy a bez dalšího pouze fakultativní benevolencí správního orgánu. Správní orgán musí takovou žádost věcně a individualizovaně posoudit a její odmítnutí opřít o konkrétní zákonný nebo technický důvod.

6. I samotná veřejná správa připouští elektronický vstup do procedury a praxe zná i vzdálený přístup ke spisu

Portál veřejné správy výslovně uvádí, že o nahlížení do spisu lze požádat elektronicky, včetně podání prostřednictvím datové schránky. Současně však popisuje běžnou správní praxi tak, že do spisu se nahlíží osobně a ve spojení s nahlížením lze žádat kopie spisu nebo jeho části. Tato skutečnost sama ukazuje, že elektronický vstup účastníka do procedury je státem plně akceptován; o to přesvědčivější musí být důvody, chce-li stát popřít elektronickou realizaci výstupu.

Navíc ani faktická proveditelnost vzdáleného přístupu ke správním spisům dnes není hypotetická. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže od 1. 9. 2022 provozuje systém vzdáleného přístupu do správního spisu a výslovně uvádí, že účastníkům umožňuje bez osobní návštěvy přistupovat v průměru až k 90 % obsahu správního spisu. Tento údaj není sám o sobě zdrojem subjektivního práva stěžovatele, ale silně vyvrací případný argument o technické nemožnosti nebo systémové neproveditelnosti elektronického zpřístupnění spisu. Pokud český správní orgán takovou službu fakticky poskytuje, je tím oslaben předpoklad, že vzdálené zpřístupnění spisu je z povahy věci mimo rámec správního procesu.

IV. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost a nedostatečné vypořádání unijní argumentace

Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný i proto, že se nevypořádal s unijní argumentací v rozsahu odpovídajícím její závažnosti. Pokud stěžovatel namítal přímou použitelnost eIDAS, čl. 46 eIDAS, rovnocennost elektronické formy, čl. 47 a 48 Listiny a povinnost eurokonformního výkladu § 38 správního řádu, nemohl krajský soud vystačit s mechanickým odkazem na starší vnitrostátní judikaturu, aniž vysvětlí, proč čl. 46 eIDAS nepovažuje za relevantní, proč podle něj nejde o situaci spadající do působnosti unijního práva a proč považuje správný výklad unijního práva za natolik zjevný, že není třeba ani zvažovat předběžnou otázku.

V. Návrh na předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie

V projednávané věci je přímo relevantní výklad unijního práva, konkrétně čl. 46 nařízení eIDAS, případně ve spojení s čl. 47, 48 a 51 Listiny. Podle čl. 267 SFEU je Soudní dvůr příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv a aktů orgánů Unie. Rozsudek velkého senátu ve věci Consorzio Italian Management znovu potvrdil, že soud poslední instance může odmítnout položení předběžné otázky jen tehdy, není-li otázka relevantní, byla-li již vyřešena nebo je-li správný výklad natolik zjevný, že neponechává prostor pro rozumné pochybnosti. V nynější věci taková situace nenastává.

Použitelnost Listiny není v této věci založena jen volnou souvislostí s právem Unie. Vyplývá z toho, že je třeba vyložit přímo použitelné nařízení eIDAS. Podle čl. 51 odst. 1 Listiny jsou členské státy Listinou vázány tehdy, když provádějí unijní právo. Judikatura SDEU v linii Åkerberg Fransson potvrzuje, že Listina dopadá na situace spadající do působnosti unijního práva, zatímco judikatura Siragusa vyžaduje dostatečně těsné spojení s unijním právem. V projednávané věci je toto spojení dáno právě nutností výkladu eIDAS.

Stěžovatel proto navrhuje předložit Soudnímu dvoru Evropské unie tyto předběžné otázky:

1. Musí být čl. 46 nařízení (EU) č. 910/2014 vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu vnitrostátního procesního práva, podle něhož elektronické poskytnutí dokumentů ze správního spisu účastníkovi řízení do jeho úředně zřízené datové schránky nemá rovnocenný procesní význam jako osobní fyzické nahlížení do spisu a je ponecháno pouze na uvážení správního orgánu, přestože požadované dokumenty existují v elektronické podobě nebo mohou být bez nepřiměřené zátěže do elektronické podoby převedeny?

2. Musí být čl. 46 nařízení (EU) č. 910/2014 ve spojení s čl. 47 a čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní judikatuře, která sice připouští podání žádosti o nahlížení do spisu elektronicky, avšak faktickou realizaci tohoto práva zásadně omezuje na osobní návštěvu správního orgánu, a to i tehdy, kdy elektronické zaslání spisu nebo jeho požadované části je objektivně možné a nezbytné k účinnému výkonu procesních práv účastníka?

3. Pokud unijní právo nevyžaduje v každém případě zaslání celého správního spisu, musí být čl. 46 nařízení (EU) č. 910/2014 ve spojení s čl. 47 Listiny vykládán alespoň v tom smyslu, že správní orgán je povinen elektronicky poskytnout účastníkovi konkrétně určené dokumenty ze správního spisu nebo ucelenou část spisu relevantní pro obranu, nebrání-li tomu konkrétní důvody ochrany práv třetích osob, zákonné mlčenlivosti, utajení nebo objektivní technické nepřenositelnosti?

4. Musí být čl. 267 SFEU vykládán v tom smyslu, že soud poslední instance je povinen položit předběžnou otázku, pokud má potvrdit restriktivní vnitrostátní judikaturu omezující elektronickou realizaci procesních práv účastníka a současně dosud neexistuje ustálená judikatura Soudního dvora, která by přímo řešila vztah čl. 46 nařízení eIDAS k právu nahlížet do správního spisu?

VI. Závěr

Napadený rozsudek vychází z právního názoru, který je po 1. 7. 2016, a tím spíše po pozdějším rozvoji českého i unijního práva digitálních služeb, neudržitelný. § 38 správního řádu nelze nadále vykládat v tom smyslu, že elektronické poskytnutí správního spisu nebo jeho části do datové schránky je vždy jen fakultativní benevolencí správního orgánu. Takový výklad je v rozporu s přímo použitelným čl. 46 eIDAS, se systematikou zákona o datových schránkách, se zásadami správního řádu i s požadavkem účinné ochrany procesních práv účastníka.

Starší restriktivní judikaturu NSS proto nelze v nynějších poměrech mechanicky přejímat. NSS by měl buď výslovně provést odklon od své dosavadní linie, nebo alespoň zřetelně vymezit, že po eIDAS a po následném rozvoji datových schránek již není možné kategoricky a abstraktně vylučovat elektronické zpřístupnění spisu nebo jeho části, aniž by správní orgán unesl břemeno konkrétního a přezkoumatelného odůvodnění.

Petit

Navrhuji, aby Nejvyšší správní soud vydal tento

rozsudek:

Rozsudek Krajského soudu v [doplnit] ze dne [doplnit], č. j. [doplnit], se zrušuje.
Věc se vrací Krajskému soudu v [doplnit] k dalšímu řízení.
Subsidiárně, bude-li to Nejvyšší správní soud považovat za nutné pro rozhodnutí věci, se řízení přerušuje a Soudnímu dvoru Evropské unie se podle čl. 267 SFEU předkládají výše uvedené předběžné otázky.

Já bych na to šel takto:

1. Pokutu zaplatit jinou osobou (přítelkyně, manželka, milenka), aby ti náhodou v budoucnu neřekli, že jsi to udělal dobrovolně a zhojil vady. Jiná osoba se ale bez tvého vědomí slitovala a uhradila to.

2. Počkat alespoň 1 rok a potom podat opatření proti nečinnosti. Zároveň adresujte správnímu orgánu dopis, že s tím nesouhlasíte, žádáte o pokračování v řízení a odkažte na níže uvedený judikát.

3. Nezapomeňte si uložit doručenku z datové schránky, aby bylo zřejmé, že jste to skutečně odeslali.

Pro podání je pro tebe nejdůležitější toto: Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku 31 A 15/2024-32 výslovně uvedl, že „fyzická osoba může činit podání jak z datové schránky fyzické osoby, tak z datové schránky podnikající fyzické osoby“ a odkázal přitom na starší rozsudek Městského soudu v Praze 5 A 8/2010, podle něhož podnikající fyzická osoba není nový právní subjekt, ale stále tatáž fyzická osoba. V tom samém rozsudku soud navíc uznal, že pozdější podání učiněné právě z datové schránky podnikající fyzické osoby bylo řádným odstraněním vady původního podání.

Žaloba ve smyslu odpovědnosti za škodu podle mě nebude úspěšná, rozhodnutí soudu o nákladech řízení by muselo být zrušeno.
Jak již bylo napsáno, tak je náprava pouze Ústavní stížnost.

Já si naopak myslím, že úspěšnost je vysoká a zaměřil bych se na:
1. (Čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy)právo na spravedlivý proces - nestranný soud - Soudce se musí jevit nezaujatí a nestranný (mnoho judikátů ESLP). Pokud senát nebo soudce projevuje nesnášenlivost vůči nějaké skupině měl se automaticky namítnout pro zaujatost, ne hledat "jak se pomstít při rozhodování".
2. (Čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy) právo na spravedlivý proces - právo na obhajobu - toto právo garantuje i právo na náhradu nákladů řízení - část ohledně nákladů řízení je překvapivá, nepředvídatelná a založená na neexistujících důkazech
3. (čl. 10 odst. 1 Listiny) - Právo na ochranu důstojnosti - Soud se pokusil sankcionovat za procesní útok účastníka řízení a na základě toho jej automaticky považuje za nečestného.
4. (Článek 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě) - Materiálně je třeba v tomto případě považovat náklady řízení jako náhradu sankce za přestupek. V tomto případě by podle mého soud výkladem ochází způsob, jak potrestat pachatele a zbavit ho práva na odvolání v trestní věci.
5. (Čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy) a také (čl. 36 odst. 3 Listiny) právo na spravedlivý proces - (III.ÚS 917/21 - vaše situace bude mírně odlišná, ale některé závěry použitelné - odst. 31) - V tomto případě soud rozhoduje o nákladech řízení před soudem samotným (správní žaloba – jednotlivé řízení) toto řízení bylo úspěšně a účelnost se poukazuje za toto jednotlivé řízení. Procesní úkon kde jste podali v jiné fázi řízení nemůže mít důsledek náklady v následující fázi řízení. Dále si krajský soud atrahoval pravomoc rozhodovat o účelnosti a neúčelnosti nákladů řízení v jednotlivých fázích (překročil pravomoc) a tím vám zabránil v budoucnu přezkoumání náhrady nákladů řízení ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu.


Takhle stručně shrnuté můj pohled... Věřím, že uspějete. Lhůta 2 měsíce od doručení rozhodnutí a potřebujete právní zastoupení advokáta.