30kmhcz

[...] Protože se zároveň jedná o servis, který se o moje auto stará již 14 let a jsem s ním spokojen.

FOMP +1

Začal bych kontrolou toho, co přišlo od úřadu - se zaměřením na triviality, jako jestli jde skutečně o vozidlo, které jste měl půjčené (a ne nějaké jiné z jejich flotily), jestli datum a čas skutku je v době vaší výpůjčky, pokud tam je foto či jiný podklad, jestli to, co je v něm zachyceno, sedí na popis skutku ve výzvě. Může to být nějaký bordel (administrativní chyba) jak od servisu, tak od úřadu (nebylo by to poprvé, co se robotovi něco pomotalo a posílal odpustky na náhodné provozovatele).

Jinak právní analýza bude nejspíš poměrně jednoduchá. Pokud servis jako provozovatel obdržel odpustek a zaplatil ho, je to tím mezi nimi a státem vyřešené, ať už se skutek stal či nestal a šlo či nešlo o přestupek. Možnosti, jak to znovu otevřít, jsou spíš jen hypotetické, a možnosti čistě vaše, bez součinnosti provozovatele, prakticky nulové. Takže se věc redukuje na soukromoprávní vztah mezi vámi a servisem, který se primárně řídí smlouvou, a není raketová věda tam ten regres napsat způsobem, že bude vypůjčitel/nájemce tahat za kratší konec provazu.

Tj. buď je to nějaký omyl/kiks, který se vysvětlí (Hanlonova břitva tvrdí, že zlý úmysl je ta méně pravděpodobná možnost), a nebo skutečně auto v době, kdy bylo ve vaší dispozici, nějaký ten nízký průlet křižovatkou provedlo, pak je asi pragmatické to zaplatit, zejména pokud servis nechce významně víc, než co sám platil. I kdyby to byl případ, který by šel u vlastního auta vyhrát, bude nejspíš odpustek menší zlo, než si rozházet vztahy s dobrým servisem.

A samozřejmě, pokud i po prověrce podkladů bude trvat rozpor mezi vaší pamětí a objektivně zachycenou realitou, nebyla by od věci konzultace u vašeho dodavatele matroše stran vlivu na dlouhodobou paměť ...

Pane Behemote, dlouho vás tu nikdo nenapomenul, tak abychom neotevírali Overtonovo okno - vemte prosím na vědomí, že slovní průjem expresivní vyjadřování v míře, kterou zde praktikujete, je mimo zdejší normu. Zkuste se prosím trochu krotit.

Pokud jde o přístup k AI - kdybych si měl vybrat, jestli je (vašimi slovy) větší idiot ten, kdo je schopný napsat "Má informace byla správná, protože to řekl Chat GPT", nebo ten, kdo "je na tydle dementní neuronky alergickej", nejspíš by to byla plichta. LLM a jiné "AI" vymoženosti jsou jen nástroj, a jako většina nástrojů se dají použít blbě.

Jestli to začalo před rokem, má Marack velmi pravděpodobně smolíka. Zprávy starší 90 dnů od doručení se z toho Zajíčkova výblitku mažou.

Těch 90 dní je AFAIK od přihlášení do DS (tedy faktického doručení, ne od fiktivního doručení po 10 dnech od dodání). Tedy při obvyklém scénáři, že někdo delší dobu ignoruje svoji DS, by se nemělo stát, že má formálně doručeno a ani se zpětně nedozví co. Nicméně účinky doručení (a tím i start té 90denní lhůty) vyvolá řada operací, při kterých v ten moment doručené zprávy přímo nevyskočí uživateli pod nos (např. když použije přihlášení do DS kvůli odeslání nějakého podání nebo jako metoda prokázání totožnosti), takže pokud někdo záměrně nechává DS delší dobu ležet ladem, měl by být o to pozornější ve chvíli, kdy na ní pak jakýmkoliv způsobem sáhne.

S tím "trest už vypršel" opatrně, § 337 TZ prošel řadou updatů, aktuálně relevantní část zní takto: Kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že a) vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl ... Tj. formálně je to maření při řízení bez platného ŘO v podstatě vždy kromě situace, že dotyčný potřebné oprávnění nikdy v minulosti neměl (tedy mu nemohlo být ani odňato, ani ho pozbýt) a nedostal explicitní zákaz. V reálu předpokládám, že zdaleka ne vše, co se do té formální definice vejde, je jako mařena i žalováno (schovat se lze za zásadu subsidiarity, případně za subjektivní stránku), ale detaily z terénu neznám (předpokládám, že na každém SZ budou mít nějak sladěné noty s místní buňkou PČR, která typicky bude u prvotního záchytu, a v rámci toho ví, co routovat SZ a co úřadu, ale může se to regionálně dost lišit).

Nechci nikomu brát vítr z plachet (a už vůbec ne hájit nějaké konkrétní postupy ČKP či stávající regulatorní rámec) - ale snaha přesvědčit soud či jinou veřejnou instituci, že ČKP je orgánem veřejné moci s nějakými důsledky pro to, jak doručuje a přijímá písemnosti, či obecně jak vystupuje v právních poměrech, je plýtváním času a energie.

Nebudu zabředávat do akademických úvah ohledně toho, jak se od sebe pozná, co je "soukromoprávní" a co "veřejnoprávní" (či která konkrétní teorie této dichotomie je ta pravá, osobně považuji všechno toto rozlišování za pomýlený koncept). Podstatné je, že ČKP je sice zřízena zákonem, ale tím končí nutné znaky, které by musely být splněny, aby se dalo konstatovat, že vykonává nějakou pravomoc ve smyslu výkonu veřejné moci. V tom zákoně 30/2024 Sb. není žádný oddíl jako "státní správa", není tam nic, z čeho by plynulo, že v nějakých záležitostech ČKP autoritativně rozhoduje o cizích právech a povinnostech, a to ani deklaratorně a nepřímo. Jsou tam sice nějaké zákonné fikce a domněnky, které činí právní poměry mezi ČKP, provozovateli, poškozenými a dalšími subjekty lehce asymetrické, ale to platí v podobné míře pro rámec většiny obdobných vztahů (s bankami, pojišťovnami atp.).

K příčině sporu. Nemám rád argumenty kdo nic neporušuje, nemá se čeho bát, ale tady se to trochu nabízí. Vzpouzet se nějak principu POV jako takovému nemá smysl (a jsem si jist, že vetšina salónních libertariánů by z toho velmi rychle vystřízlivěla při první nehodě). Jinak stačí nemít ve svých věcech bordel. Pokud jde o "zločin bez oběti" spočívající v provozování nepojištěného vozidla, které ale fakticky nikde po veřejných komunikacích nejezdí ani nestojí, tak zkrátka aktuálně je povinnost vázána na stav v registru (a možnost řešit to značkami v depozitu), faktický stav nerozhoduje. Není to jediné možné řešení, ale rozhodně není nijak neobvyklé a má svou logiku. Nejaké zjednodušení pro sběratele vraků by jistě bylo možné, ale čekat vstřícnost pro takto úzkou minoritu, v systému obecně nepřívětivém k řidičům a provozovatelům jako celku, by bylo dost naivní.

[...] můžou prohlásit, že nic nedostali - proto posílat na podatelnu, od té přijde hned potvrzení, že něco dostali, nikoli jmenovitě nejakýmu parazitovi) [...]

Je to ještě jednodušší - pokud něco procesně relevantního posíláme e-mailem, posílá se to prostě na adresu podatelny. Není z toho žádná výjimka, a důvodem je jednoduše to, že pouze takto zaslaný e-mail se považuje za podání došlé úřadu (srov. § 2 vyhlášky o podrobnostech výkonu spisové služby). Nejde o to, že by úřad mohl to podání popřít či nějak házet klacky pod nohy při pátrání po osudu daného mailu - i když prokážete, že daný úředník zprávu dostal a úmyslně ji ignoroval, nic to nemění, je na to vcelku konzistentní judikatura (jsou tam nějaké skuliny, jak se chytat stébla, když už se chyba stala, ale není to nic, co by mělo smysl testovat).

K původnímu dotazu - bez podrobné rešerše judikatury těžko dát radu. Když se vyloží správní řád čistě textově a "algoritmicky", neměl by být problém, jsou to dva různé instituty - odstranění vad podání a potvrzení podání (tj. není to rekurzivní vadné podání, jak naznačuje Eric výše). A IMHO odstranění vad podání se dělá opět podáním, tak není důvod, proč by se s tímto vady odstraňujícím podáním mělo zacházet nějak jinak, je-li učiněno elektronicky bez zaručeného podpisu. Nicméně soudy to klidně mohou vidět jinak, skulin tam je dost. Každopádně je to na hraně zneužití práva, pokud je zřejmé, že to celé je jen obstrukce resp. snaha o protahování řízení. Tam může být problém ještě dřív - jak sám píšete, původní vadné podání je činěno úmyslně s touto vadou za účelem aktivace procedury dle § 37(3), pokud je tento záměr z kontextu zjevný (účastník to dělá systematicky nebo dokonce na vadu a příslušnou proceduru sám upozorňuje), mám pocit, že už existuje soudem posvěcená modifikace postupu SO (nepamatuji si detaily, mám dojem, že jedním z předpokladů bylo, že SO podatele upozorní, že v případě opakování stejné vady už ho k jejímu odstranění nebude vyzývat).

[...]
SVJ chce po synovi peníze, začíná to být katastrofa.

Co byste dělali na místě syna?

Děkuji = je to 66.000,-Kč

Jak už bylo řečeno, na místě syna bych v první řadě vyrovnal své závazky k SVJ. Tady není o čem, i kdyby neexistoval ten spor s paní baronkou, a i kdyby byla neprůstřelná smlouva mezi synem a otcem o tom, že všechny náklady platí otec, pořád jsou právní poměry takové, že syn jako vlastník bytu je povinen vůči SVJ platit jak příspěvek na správu domu a pozemku (tj. tzv. "fond oprav" a provozní náklady SVJ a společných částí domu), tak služby, pokud je zprostředkovává SVJ či obecně správce domu (typicky voda a teplo). A nezávisle na tom existuje právní poměr mezi vlastníkem a faktickým uživatelem bytu, ale bez ohledu na jeho obsah, nelze jím nijak argumentovat ve vztahu k SVJ. Viz § 1180 a § 1181 o. z. - stojí tam "vlastník jednotky", nikoliv "ten, s kým se vlastník jednotky dohodl, že za něj bude něco platit".

Dále, pokud máte nejistotu ohledně toho, co jde za vlastníkem a co za uživatelem bytu, primárním pramenem je ta služebnost, resp. smlouva, kterou byla služebnost zřízena, sekundárně jakákoliv pozdější dohoda mezi vlastníkem a oprávněným. Jestli není explicitní dohoda a ve smlouvě o zřízení služebnosti je jen obecná formulace "užívání bytu", poplatky a služby nejsou řešeny vůbec, mělo by platit (ale berte s rezervou, je to střelba od boku, podrobnou rešerši jsem nedělal), že příspěvek na správu domu a pozemku jde za vlastníkem (to je z podstaty přímo spojené s vlastnictvím bytu), ale služby jako voda a teplo, které SVJ centrálně objednává a pak rozúčtovává, by měl vlastníkovi nahradit ten, kdo je fakticky konzumuje, tedy oprávněný z břemene. Vycházím z toho, že služebnost bytu je obecně chápána tak, že vlastník je povinen takové užívání strpět, nebránit mu. Ale už v tom není povinnost vlastníka něco aktivně konat, kam IMHO spadá i placení vody a dalších médií (nota bene pokud se vyúčtovávají podle skutečné spotřeby).

Tedy po ujasnění si, jak to vlastně má být (mezi synem a otcem) bych doporučil udělat nějaký řez a řešit odděleně a) co bylo a b) co bude. V té části b) bych důrazně doporučil zrušit tu zkratku, kdy to otec za syna prostřednictvím báby měl platit přímo SVJ, ale srovnat finanční toky s právním stavem věcí, tedy ať syn ze svého účtu platí SVJ a bába ať z účtu otce posílá platby synovi (minimálně ty přímo čerpané služby, není-li dohoda i o příspěvcích SVJ). V dnešní době není problém na to zřídit extra účet nepodléhající žádným poplatkům - což bych doporučil, protože pokud se problém s bábou bude prohlubovat, dojde dříve či později na zkoumání, co na ten účet přišlo a co odešlo, a bude to pro všechny jednodušší, půjde-li o dedikovaný účet jen pro záležitosti kolem provozu bytu, nikoliv běžný účet syna.

Ad a) ten nakumulovaný dluh buď můžete po otci vymáhat (viz výše), nebo nějak zkusit skřípnout babu, nebo to nechat být. Ad b) pokud se to nesrovná a nechcete babě, otci či oběma vyhlásit totální válku, pořád je tu možnost byt i se služebností prodat a přenechat ten problém někomu jinému - opět, ne každý na něco takového má žaludek, a zároveň, když si zkusíte na skutečném trhu otestovat, kolik by byt stál včetně břemene a bez něj, třeba vám pak nepřijde jako až taková katastrofa za otce po zbytek jeho života vše platit.

Je na to ustálená judikatura, kterou určitě hravě najdete sám.

IIRC, jádrem argumentace je víceméně textualistický výklad § 37 a § 40 správního řádu. Podání se činí u správního orgánu, který je věcně a místně příslušný. Podání je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo. Pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu [...], je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněno podání u věcně a místně příslušného správního orgánu anebo je-li v tento den podána poštovní zásilka adresovaná tomuto správnímu orgánu, která obsahuje podání, držiteli poštovní licence nebo zvláštní poštovní licence anebo osobě, která má obdobné postavení v jiném státě [...]

Takže podání je učiněno až když věcně a místně příslušnému orgánu dojde (a věcně příslušným pro podání odvolání je SO1, i když to následně většinou bude vyřizovat SO2). Nepíše se tam nic o tom, kdo to orgánu poslal (či přeposlal) a co se dělo dřív, než to příslušnému orgánu došlo. V § 40 je pak zopakováno, že při vázání úkonu na lhůtu je rozhodující učinění podání (tedy opět kdy to cílovému SO došlo), ale dále je tam fikce, že lhůta se zachovává ve vazbě na odeslání klasickou šnečí poštou. Tedy formálně, když podání odešlu D1 poštou a orgánu dojde D2, stále je učiněno až D2 (a od tohoto data se budou odvozovat různé lhůty třeba na vydání rozhodnutí atp.), ale pouze ve vztahu k právnímu posouzení otázky, zda je či není konkrétní úkon učiněný ve lhůtě, se finguje, jako by podání dorazilo už D1. Výjimka se týká pouze klasické pošty, takže třeba pro podání skrz DS nebo nějakou jinou zkratku neplatí (ale to v praxi až na okrajové případy nemá větší dopad, protože u elektronických systémů obvykle bude platit D1 == D2). Ve formulaci té poštovní fikce taky není ani slovo o tom, kdo to podal, takže to soudy vztáhly i na nepříslušný SO, který podání přeposílá příslušnému ...