30kmhcz
Procesní záležitosti => Rozsudky NSS a ÚS => Téma založeno: kdo 13 Března 2019, 18:36:17
-
Ve zkratce: obviněná prodala auto osobě s trvalým pobytem na MÚ (dále jen "pirát"), která přislíbila dokončit převod na základě plné moci, což však neučinila. Následně začaly obviněné chodit výzvy k úhradám určených částek ze všech koutů ČR. Na moje doporučení neprodleně podala žádost o změnu osoby provozovatele/vlastníka a na výzvy začala odpovídat unifikovaným dopisem vč. č. j. žádosti o zápis změny a s přiloženou kopií kupní smlouvy. Většinou to stačilo, aby úřady daly
pokoj, nikoli však ve Valašském Meziříčí (MÚVM).
V mezičase se otci obviněné podařilo auto vypátrat a zjistit, že pirát jej prodal další osobě. Auto od této osoby (bohužel za hotové a bez smlouvy) vykoupil a nechal zlikvidovat. Po mém soudu to nebyl dobrý nápad, jelikož žádost o likvidaci musela obviněná podepsat, a tak to celé nyní působí dojmem, jako kdyby kupní smlouvu zfalšovala. To jsem považoval za asi jediné slabé místo.
MÚVM po čase rozhodl o vině. Sepsali jsme poměrně dlouhé odvolání, jehož obsah je víceméně zřejmý z přiloženého dokumentu. Doposud jsem měl s KÚZK docela dobré zkušenosti, takže mne to rozhodnutí poněkud překvapilo, zejména skutečnost, jakým způsobem odbyl obviněnou v otázce liberačních důvodů. Zábavná je rozhodně část, kde se SO2 pod bodem [31] vrací až kamsi po Břetislavova dekreta.
Budu samozřejmě rád za každý rozumný nápad, radu, připomínku.
-
Nutno říct, že rozhodnutí KÚZK má svoji úroveň, a to i posuzováno absolutně, v kontrastu s obvyklou úřednickou tvorbou září jako supernova. S některými myšlenkami, možná dokonce s většinou, sice nelze souhlasit, ale je velmi osvěžující, že je alespoň s čím polemizovat, tedy že není problém s jazykovou stránkou (porovnejme např. s Ing. Sieglem), nejde o náhodnou koláž vět pocházejících z různých šablon a jiných textů, nedávajících dohromady smysl atd. atp.
Žalobu bych určitě podal, jde o skoro ideální kombinaci okolnostích dávající příslib reálné šance na úspěch nejen v konkrétní věci, ale možná i na zanechání trvalejší stopy. Rád s tím pomůžu (asi ne to celé napsat, ale určitě alespoň identifikovat možné argumenty a redigovat návrhy), jen teď mám minimálně do konce příštího týdne množinu volného času prázdnou - ale jestli mezitím přesvědčíte obviněnou a připomenete se, určitě v zákonné lhůtě něco dáme dohromady.
-
Obviněná s podáním žaloby souhlasí. V takovýchto případech, kdy se nůžky mezi právem a spravedlností rozevírají abnormální měrou, beru soudní poplatky a náklady na právní zastoupení na sebe, takže obviněná může pouze vyhrát.
Rozhodnutí ZK mají obvykle vysokou úroveň a uznávám, že tohle je po jazykové i formální stránce skutečně kvalitní, stejně jako ale na druhou stranu až absurdně iuspositivistické. Domnívám se, že spadá přesně do té kategorie přehnaně formalistických aktů, o nichž ÚS prohlásil, že jsou zdrojem odcizení a nedůvěry v právo.
Jako hlavní bod odvolání bych viděl skutečnost, že rozhodnutí SO1 vychází z právně nepřípustného důkazu - SO1 pracoval s výpisem z CRV vědom si skutečnosti, že osobní údaje v něm jsou nesprávné. Podpůrně bych trval na tom, že uložení sankce postrádá jakýkoli jiný než fiskální efekt. Pokud z tohoto vlákna vzejdou nějaké další smysluplné nápady, samozřejmě je rád zapracuji.
-
Začal bych s tou liberací. Výklad KÚ je extrémně zužující, oni vlastně tvrdí, že liberační účinky má podání jen takové žádosti, která nakonec vede k změně v registru, tedy že to je vlastně jen pojistka proti nezákonné nečinnosti/pomalosti registru, nikoliv ochrana provozovatele dávající mu výjimečně možnost se odpovědnosti zprostit, pokud na provoz auta už nemá žádný vliv, splnil veškeré své povinnosti a objektivně nemá jakoukoliv efektivní možnost ani zabránit porušování pravidel PPK ani narovnat rozpor mezi registrem a realitou. Praxe registru je navíc taková, že 99.99 % žádostí je buď vyřízeno obratem u okénka (protože je doloženo vše potřebné, žádost má všechny náležitosti, případně se to dořeší na místě), nebo není vůbec žádost podána a řízení zahájeno, protože pokud se babě u okénka něco nelíbí, nešťastníka jednoduše vyhodí, ať to doplní/napraví a přijde jindy. Ta řízení, kde je žádost podána, ale ne hned vyřízena či zamítnuta, tedy už z principu něčím smrdí, nejspíš právě nesoučinností jednoho z účastníků, nějakým problémem s EVK, TP atp. Dá se tedy čekat, že značná část těchto problematických přepisů nakonec skončí neúspěšně - a pokud zákonodárci stálo za to takový liberační důvod upravit a chtěl by to takto podmíněně, jistě by to v zákoně vyjádřil explicitně.
-
Liberace byla v odvolání použita takto:
Odvolatel v reakci na doručení výzvy k úhradě určené částky správnímu orgánu prvního stupně mj. oznámil, že před datem spáchání údajného přestupku podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel, která je vedena Magistrátem hlavního města Prahy pod č. j. XXXXXX. Správní orgán prvního stupně toto sdělení odvolatele zcela ignoroval, stejně jako obdobné sdělení obsažené v odporu, kde odvolatel uvedl: „Zároveň opakuji, že jsem před datem spáchání údajného přestupku podala žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel, a tedy v souladu s § 125f odst. 6 písm. b) ZPPK neodpovídám za případné nedodržení povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích spáchané s vozidlem RZ XXXXXX. Tato žádost je vedena Magistrátem hlavního města Prahy pod č. j. XXXXXX“.
§ 125f odst. 6 ZPPK stanoví, že:
„Provozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích
a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo
b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.“
Z tohoto ustanovení ZPPK je zcela zřejmé, že odvolatel za přestupek tvrzený správním orgánem prvního stupně neodpovídá, neboť nejenže podal žádost o zápis změny provozovatele v registru silničních vozidel, ale s touto skutečností správní orgán prvního stupně seznámil a sdělil i číslo jednací, pod kterým je tato žádost evidována u Magistrátu hl. m. Prahy. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani vysoce kreativní výklad zákona provedený v napadeném rozhodnutí správním orgánem prvního stupně tvrzením, že „podání této žádosti by obviněnou zbavilo odpovědnosti za projednávaný přestupek pouze v případě, pokud by tato žádost byla kladně vyřízena a nový majitel by byl na základě této žádosti do registru vozidel zapsán“.
Tento právní názor správního orgánu prvního stupně nemá naprosto žádnou oporu v zákoně, ten o kladném vyřízení žádosti nehovoří; naprostou nekontaktnost nového provozovatele vozidla, kterého nebyl odvolatel schopen přes opakovanou snahu k formálnímu dokončení převodu vozidla nikterak přimět a kterého se venkoncem nepodařilo kontaktovat ani správnímu orgánu prvního stupně, nelze přičítat k tíži odvolatele v řízení o přestupku provozovatele. Tato snaha správního orgánu prvního stupně je krom zákona rovněž v přímém rozporu s judikaturou NSS, která dokonce uvádí, že liberační důvody je nutné hledat a uplatňovat i v případech, kdy nejsou v daném předpisu výslovně upraveny (viz např. rozsudek NSS ze dne 18. 04. 2013, č. j. 1 As 188/2012).
Správní orgán prvního stupně shora citovaným postupem (zejména pak použitím důkazu – výpisu z registru vozidel, o němž mu bylo známo, že obsahuje nesprávné údaje) zcela zásadně porušil z pohledu správního práva nejzákladnější zásadu, a to zásadu materiální pravdy, reflektovanou ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který přikazuje správním orgánům, že „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Správní orgán tedy musí postupovat rovněž v souladu se zásadami uvedenými v § 2, který ukládá postupovat takovému orgánu v souladu se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci, zásadou proporcionality a ochrany dobré víry. Správní orgán prvního stupně porušil tyto zásady vydáním napadeného rozhodnutí snad úplně všechny.
Stačí to obdobně napsat i do žaloby, nebo je něco potřeba vynechat/změnit/doplnit?
-
V prvním přiblížení platí, že žaloba by měla reagovat na rozhodnutí SO2, ne opakovat odvolací argumenty. Tedy pokud byl v odvolání argument A1, tak jej buď SO2 ignoroval (a v žalobě bych to měl tvrdit jako vadu postupu SO2, případně též nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí), nebo jej nějak vypořádal (V1), pak bych měl reagovat na V1. Což v jednoduchých případech může vypadat i tak, že napíšu, že V1 je zjevně špatně a platí A1, ale neměl bych nikdy V1 ignorovat.
Soudy jsou pak vyloženě alergické na to, je-li v žalobě paušálně odkázáno na odvolání (případně v kasaci na původní žalobu), k tomu už je docela bohatá judikatura nutící žalobce trochu formalisticky třeba pořád ten samý argument neustále přeformulovávat a zasazovat do momentálního procesního kontextu.
-
V rozhodnutí zmíněný rozsudek 1 As 222/2017-45 je zajímavý. NSS konstatuje (známou věc), že registr vozidel není registrem veřejným. Dále konstatuje, že ke změně vlastnictví dochází kupní smlouvou, nikoliv změnou zápisu do registru, který má pouze evideční povahu. Dále NSS konstatuje, že mu je známa okolnost, že došlo k uzavření kupní smlouvy (v té konkrétní věci) a tedy ke změně vlastníka vozidla. Přesto je mu skutečný stav u prdele, protože "osoba blízká".
Nicméně v odst. 42 zmíněného rozsudku pak NSS konstatuje, že "pokud by evidovaný stav byl důsledkem snahy vyhnout se deliktní odpovědnosti provozovatele a jako provozovatel byla uvedena účelově jiná osoba, než která je vlastníkem nebo provozuje vozidlo na základě jiného právního titulu, správní orgán by k evidenčnímu stavu nepřihlédl."
Je zajímavé, že NSS nějakou účelovost z důvodu vyhnutí se odpovědnosti připouští (například zde ve foru zmíněné možnosti přepisu na bezdomovce, prázdnou s.r.o. aod.), nicméně mu vůbec nevadí zcela účelové tvrzení pro vyhnutí se odpovědnosti skutečného vlastníka a provozovatele (zapsaného hned následující den po přestupku), který se kasal z důvodu dosud neprovedené změny v RV (provedené den nato), ačkoliv svoje vlastnictví i provozování v podstatě přiznal.
-
Přikládám rozhodnutí JMK v podobné věci. Auto dlouhou dobu prodáno s tím, že přepis provede nový majitel na základě plné moci, ten tak neučinil, po několika letech přišly dvě rychlosti ze Židlochovic. V rychlosti podána žádost o přepis vozidla, Židlím poslána kupní smlouva, ti obeslali kupce, kupec nereagoval, dostal pořádkovou pokutu, přestupek byl odložen a hurá na SrDel.
Dostalo se to ke mne až ve fázi rozhodnutí, během týdne založím thread a doplním kompletní spis s podobným dotazem, zda se vrhnout do žaloby.
-
V předchozím případě (SŘ proběhlo ještě předtím, než byla podána žádost o přeregistraci vozidla + na výzvu provozovatelka vůbec nereagovala) už známe názor NSS:
"Nejvyšší správní soud rozumí tomu, že se v podmínkách projednávané věci stěžovatelce může jevit posouzení jejího případu subjektivně nespravedlivým, je nutno mít na paměti, že o svá práva je nezbytné dbát (v duchu římské zásady vigilantibus iura scripta sunt aneb zákony jsou psány pro bdělé). Jednání stěžovatelky, která k provedení přepisu vozidla v registru silničních vozidel zplnomocnila kupujícího, lze tak označit přinejmenším za velice neobezřetné."
Celý rozsudek zde. (http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2018/0318_1As__1800041SCAN_20190723155852.pdf)
Má smysl pokusit se v této věci o podání ústavní stížnosti?
-
Asi ne, protože s tou bdělostí má NSS do jisté míry pravdu. Ať už je to s možností provozovatele, který zůstal zapsaný v registru, ale auto již nevlastní ani nemá na vlastníka a další řidiče žádné páky, nějak ovlivnit dodržování pravidel PPK jakkoliv, je faktem, že de lege lata stíhá původního vlastníka/provozovatele povinnost podat žádost o zápis změny. Odpovědnost za splnění této povinnosti nelze přenést soukromoprávním jednáním na kupujícího (lze mu samozřejmě dát PM, do kupní smlouvy zakomponovat i příkazní smlouvu k provedení přepisu a třeba na to navěsit i nějaké pokuty, ale to vše má účinky jen mezi stranami).
Co samozřejmě stojí v Kocourkově za <censored> je úprava zápisů do RV, která se evolutivně vyvinula do stavu, který v případě, že provozovatel není extrémně vigilantibus, pak stojí před prakticky neřešitelným problémem. Ovšem pokud se o žádné řešení (byť pravděpodobně marné) ani nepokusil, nečekal bych od ÚS zastání.
Původní případ řešený v tomto vlákně se ale skutkově od případu v odkazovaném rozsudku NSS podstatně liší. Jak to vypadá tam, byla nakonec žaloba podána?
-
Byla. A NSS nám tímhle rozsudkem poměrně pomohl, ani mě ta prohra moc nemrzí. Zatím jsme ale pouze u KS. Prohrajeme-li, zcela jistě dojde na kasační stížnost.
-
Já bych to postavil tak že prodávající sice nedodržela svoji formální povinnost k přepisu, nicméně reálně k prodeji auta došlo a prodávající tedy reálně nemá žádnou možnost zajistit aby s autem nebyly páchány přestupky. Pokud by snad měla mít pokuta ten efekt aby si provozovatel dával větší pozor komu auto půjčuje tak v tomto případě sebevětší počet pokut nic změnit nemůže protože prodávající nemá vozidlo pod svojí kontrolou. A proto je i udělování takovýchto pokud protizákonné protože prostě nemůže vést k zákonem požadovanému výsledku.
Ale moc bych si od toho nesliboval, tohle je možná tak na ústavní soud.
-
asi "nejlepším" řešením by byl návrat k předchozímu modelu, kdy prodávající odhlašuje a kupující přihlašuje
nedohlášená vozidla ať si řeší ten, kdo RV provozuje a neháže klacky pod nohy občanům
-
Tak jsme se nakonec rozhodli ústavní stížnost podat. I podle fóra soudě je v podobné situaci nemalé množství bývalých vlastníků vozidel, kteří se spolehli na zásadu pacta sund servanda. Stát je tu mj. od toho, aby pomáhal takovéto právo vymáhat, trest se v daném případě zcela míjí se smyslem zákona a v neposlední řadě mne zajímá názor ÚS na použití nezákonného důkazu - výpisu z CRV, který je zjevně a prokazatelně vadný.
-
Ústavní soud stížnost odmítl. Cituji z usnesení III. ÚS 3187/19 ze dne 3.12.2019:
8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soud vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Uvedené platí i pro rozsudek krajského soudu, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v žalobě, se krajský soud dostačujícím způsobem vyjádřil, Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak bylo učiněno výše. Nelze tedy než konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se soudy učiněným výkladem § 2 písm. b) a § 125f zákona o silničním provozu.
9. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud se ústavní konformitou § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, podle kterého provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 tohoto zákona nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, zabýval, a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 dospěl k závěru, že tato právní úprava je ústavně souladná. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že důvod, pro který zákonodárce přistoupil ke stanovení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla nad rámec již existující úpravy přestupků podle zákona o silničním provozu, spočívá ve snaze odstranit stav, kdy některé z těchto přestupků nebylo možné ve velkém počtu případů postihovat za situace, kdy bylo sice spolehlivě prokázáno, že se přestupek stal, chyběly však účinné prostředky ke zjištění osoby řidiče, který se ho měl dopustit. Současně Ústavní soud konstatoval, že provozovatel vozidla může být stíhán za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pouze v případě, že řidič vozidla nebyl na totožném skutkovém základě shledán vinným přestupkem podle zákona o silničním provozu. Takto vymezená subsidiarita obou správních deliktů umožňuje provozovateli vozidla vyhnout se stíhání tím, že správnímu orgánu poskytne důkazy potřebné k stíhání pachatele přestupku řidiče. Za tímto účelem může podat vysvětlení formou sdělení podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, nebo jiným způsobem. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovatelce v jejím názoru, že by na věci nic nezměnilo, pokud by na výzvu podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu reagovala a požadované údaje sdělila.
10. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 zabýval taktéž výkladem § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který stanoví, že provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích podle zákona o silničním provozu. Ústavní soud přitom vzal v úvahu dvě varianty tohoto výkladu, a to jednak, že zajištěním lze rozumět aktivní jednání na straně provozovatele vozidla, jež by spočívalo v jakémkoliv možném (zákonem nezakázaném) opatření, jímž lze jednání řidiče ovlivnit natolik, že z jeho strany nedojde k porušení zákona o silničním provozu. Provozovatel vozidla by v takovémto případě nesl odpovědnost výlučně za to, zda sám jednal požadovaným způsobem. Pokud by přitom takto nejednal a jeho zaviněním by došlo k porušení povinnosti řidiče, jemuž by jinak bylo možné zamezit, spáchal by správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a musel by zaplatit pokutu. Jednak lze slovo „zajistit“ vykládat i jako pouhé vyjádření odpovědnosti provozovatele vozidla za případná porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, k nimž dojde při užití jeho vozidla – provozovatel vozidla by tak nesl právní následky porušení uvedených povinností, ačkoliv se sám žádného protiprávního jednání nedopustil a jeho odpovědnost by měla podobu odpovědnosti za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, v jejímž důsledku by mu vznikla povinnost zaplatit pokutu. Ústavní soud dovodil, že pokud by se uplatnil první výklad dotčeného ustanovení, povinnost provozovatele vozidla učinit opatření, kterým by mohl v souladu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu účinně zajistit dodržení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, by byla v důsledku neexistence takovýchto opatření nesplnitelnou, a přiklonil se k druhé výkladové variantě, která v podstatě ztotožňuje porušení povinnosti zajistit dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s porušením těchto povinností. Jde o „automatický následek“ tohoto porušení, jemuž provozovatel vozidla, není-li sám jeho řidičem, nemůže účinně zabránit. Splnění povinnosti provozovatele vozidla tak fakticky závisí výlučně na tom, zda dojde či nedojde k porušení povinnosti řidičem.
11. S ohledem na shora uvedené závěry Ústavního soudu nelze akceptovat argumentaci stěžovatelky, že jí nemůže být jako provozovateli vozidla ukládána odpovědnost za splnění povinností, které není schopna objektivně ovlivnit. To platí tím spíše, že stěžovatelka se dostala do vzniklé situace svým jednáním, kdy zmocnila k provedení přepisu vozidla v registru vozidel kupujícího, nemluvě o tom, že k výzvě podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu neinformovala magistrát o převodu vlastnického práva k vozidlu, s nímž byl přestupek spáchán. Namítá-li stěžovatelka protiprávní užití osobních údajů z evidence registru vozidel, neboť tyto neodpovídají skutečnosti, je třeba uvést, že je na účastnících kupní smlouvy, aby zajistili soulad registrovaných údajů o provozovateli vozidla se skutečným stavem. Bylo tedy i věcí stěžovatelky, aby splnila svou zákonnou povinnost (§ 8 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), tedy aby podala spolu s novým vlastníkem žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla. S ohledem na znění § 125h odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu si přitom musela být stěžovatelka vědoma toho, že pokud toto neučinila, bude v případě, že řidič vozidla nedodrží pravidla provozu na pozemních komunikacích za situace, kdy totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku, ona osobou povinnou k uhrazení pokuty (§ 125f odst. 1 odst. 1 a 3 tohoto zákona). Může se však domáhat náhrady škody po kupujícím, který nesplnil povinnost provést změnu údajů v registru.
12. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich aplikací dotčených ustanovení zákona o silničním provozu a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Nestačí však namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky, a to tím spíše, že právní úpravu, kterou stěžovatelka považuje za nespravedlivou a nezákonnou, shledal Ústavní soud již dříve ústavně souladnou.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pan hh měl bohužel jako vždy pravdu. Navíc poslední věta v bodě 9 bohužel ukazuje, že snaha o napadení turbo modelu ústavní stížností je boj s větrnými mlýny. Na druhou stranu obsahuje několik nadějných větiček pro kauzu, kvůli které bylo toto vlákno založeno.
-
No, ÚS tady hlásá, že "subsidiarita obou správních deliktů umožňuje provozovateli vozidla vyhnout se stíhání tím, že správnímu orgánu poskytne důkazy potřebné k stíhání pachatele přestupku řidiče" a že pokud by stěžovatelka údaje sdělila, měly by se věci jinak.
Neslibuje tím náhodou, že až mu přijde na stůl případ, kdy byl řidič udán, ale SO ho z libovolného důvodu neodsoudil, že překlopení na sprdel neposvětí?
-
Na žádost přes SZ jsem anonymizoval zbytek usnesení:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dále čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Magistrát rozhodnutím shledal stěžovatelku odpovědnou za správní delikt provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s porušením § 10 odst. 3 téhož zákona. Správního deliktu se stěžovatelka měla dopustit tím, že jako provozovatelka vozidla nezajistila, aby při užití motorového vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu, když stál řidič s výše uvedeným vozidlem na vyhrazeném parkovišti s parkovacím automatem (označeném dopravní značkou IP 13c) bez viditelně umístěného platného dokladu o zaplacení parkovného, čímž byl porušen § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a jednání vykazovalo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Proti rozhodnutí magistrátu podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil.
3 Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou krajský soud rozsudkem zamítl. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka byla vyzvána k podání vysvětlení výzvou k úhradě podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, na kterou nereagovala, resp. nesdělila údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Již v této fázi řízení měla stěžovatelka magistrát informovat o převodu vlastnického práva k vozidlu, s nímž byl přestupek spáchán, i když si totožností řidiče vozidla v době spáchání přestupku nemohla být jistá. Za situace, kdy neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, magistrát postupoval správně, pokud věc odložil a následně zahájil správní řízení o správním deliktu. Dle karty vozidla obsažené ve správním spise je vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla stěžovatelka, proto je nepochybně odpovědná za to, aby s tímto vozidlem nebyla porušována pravidla silničního provozu, a to bez ohledu na to, zda již toto vozidla prodala. Jedinou možností, jak se této odpovědnosti může provozovatel vozidla zprostit (mimo označení skutečného řidiče), je možnost liberace podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. Ten však stanoví toliko dva liberační důvody, a to jestliže provozovatel prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Z jiných než uvedených důvodů (např. samotné změny vlastnictví bez následného nahlášení v registru vozidel) není zproštění odpovědnosti provozovatele možné – nelze je rozšiřovat na rámec zákona. Krajský soud uzavřel, že na tomto závěru nic nemůže změnit ani stěžovatelkou zdůrazňovaná skutečnost, že k provedení přepisu vozidla zmocnila kupujícího. Pokud k provedení „odhlášení“ vozidla stěžovatelka zmocnila kupujícího, svěřila mu dobrovolně další osud stavu v registru vozidel zapsaných údajů, včetně údaje o vlastníkovi (provozovateli) předmětného vozidla a její jednání lze označit minimálně za velice neobezřetné. K otázce nutnosti zkoumání materiální stránky přestupku krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které § 125f zákona o silničním provozu nikde nezmiňuje, že by podmínkou odpovědnosti provozovatele vozidla bylo zaviněné porušení povinnosti stanovené v § 10 odst. 3 téhož zákona, naopak terminologie užitá při definici správního deliktu, stejně jako i konstrukce odst. 5, odpovídající klasickému vymezení liberačních důvodů u objektivní odpovědnosti, nenechává na pochybách, že zavinění se v řízení o odpovědnosti provozovatele vozidla nezkoumá.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval stěžovatelkou poukazovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/16 ze dne 16. 5. 2018 (116/2018 Sb.), ve kterém Ústavní soud zkoumal objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení povinností řidiče z pohledu požadavků vyplývajících z ústavního pořádku, přičemž dospěl k závěru, že právní úprava obsažená v § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu ústavnímu pořádku neodporuje. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka tvrdící, že výčet liberačních důvodů uvedených v § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu je demonstrativní, nikoliv taxativní, a že Ústavní soud při posuzování přípustnosti objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla vycházel z požadavku splnitelnosti právní povinnosti, interpretuje závěry citovaného nálezu Ústavního soudu značně extenzivně a směšuje přitom dvě otázky – otázku objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla (která nastupuje subsidiárně ve vztahu ke stíhání řidiče vozidla) a otázku, kdo je podle příslušné právní úpravy provozovatelem vozidla. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že za platné právní úpravy jsou postavení provozovatele vozidla podle§ 2 písm. b) zákona o silničním provozu a jeho odpovědnost za správní delikt podle § 125f odst. 1 téhož zákona spojeny se zápisem vlastníka nebo jiné osoby v registru silničních vozidel jako provozovatele vozidla, nikoli s pouhým vlastnictvím vozidla. V posuzované věci je tedy dle Nejvyššího správního soudu nerozhodné, kdo je vlastníkem vozidla ve smyslu předpisů soukromého práva, podstatné je, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v registru silničních vozidel.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že správní orgány i správní soudy vystavěly svou argumentaci na značně mechanickém výkladu pojmu „provozovatel“, jež vychází z důvodové zprávy k zákonu č. 239/2013 Sb., podle které záměrem změny definice provozovatele vozidla je, aby za provozovatele vozidla ve smyslu zákona o silničním provozu byl považován subjekt zapsaný jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, a není-li takový subjekt, pak se provozovatelem vozidla rozumí vlastník silničního vozidla. Stěžovatelka má za to, že ve vztahu k období, v němž nebyl součástí právního řádu § 8a zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích“), který umožňuje dosáhnout změny zápisu i přes nesoučinnost nového vlastníka), by měl být § 2 písm. b) zákona o silničním provozu, podle kterého provozovatel vozidla je vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu, vykládán tak, že provozovatelem je vždy skutečný vlastník, není-li jako provozovatel v registru vozidel zapsána s výslovným souhlasem vlastníka jiná osoba. V opačném případě je stěžovatelce jako domnělému „provozovateli“ ukládána odpovědnost za splnění povinností, již není objektivně schopna ani preventivně ani následně jakkoli ovlivnit, resp. zajistit splnění právních povinností vyplývajících z provozu daného vozidla, a objektivní odpovědnost nevlastníka – provozovatele vozidla postrádá v takovém případě své odůvodnění, když skutečný vlastník vozidla užívá vozidlo nezávisle na právní sféře stěžovatelky. Stěžovatelka připouští, že nereagovala na výzvu magistrátu sdělením, že není vlastníkem vozidla, s přihlédnutím k argumentaci správních soudů by se však na jejich právních závěrech ničeho nezměnilo, navíc sdělení učiněné dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu je právem provozovatele, a nikoli jeho povinností. Je tedy právem provozovatele i toto právo neuplatnit a v rámci správního trestání by mu takovéto (ne)uplatnění práva nemělo být vytýkáno a přičítáno k tíži. Pro úplnost stěžovatelka uvádí, že v mezidobí žádost o změnu zápisu v registru vozidel s ohledem na změnu rozhodné právní úpravy podala. Stěžovatelka má též za to, že není legitimní, je-li jí vytýkána lehkomyslnost, když kupujícímu udělila (za přítomnosti svědka) plnou moc k tomu, aby přepis vozidla v registru vozidel zajistil. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07 (N 157/58 SbNU 335), věnující se mimo jiné povinnosti adresátů práva předvídat protiprávní jednání jiných subjektů, se závěrem, že přísný výklad takovéto povinnosti „staví protiústavní nároky na občany“. Závěrem stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že z povahy registru vozidel jako evidence obsahující osobní údaje jednotlivých adresátů práva vyplývá, že s touto evidencí může být po právu nakládáno jen za podmínky, že v ní obsažené osobní údaje odpovídají skutečnosti. V opačném případě je tato evidence v příslušném rozsahu užívána protiprávně, v rozporu s § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
Následuje část zveřejněná dříve zde (https://www.30kmh.cz/index.php?topic=7800.msg97236#msg97236).
Ústavní soud rozhodoval v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje). Zejména skutečnost, že druhý jmenovaný je kolega pyrát (https://www.ceska-justice.cz/2016/07/ustavni-soudce-suchanek-prekrocil-rychlost-stihan-byt-nemuze/), nás naplňovala mírným optimismem.
-
Jak by to s označením viníka přestupků bylo, pokud budu mít ve smlouvě od kupujícího podepsáno, že do doby zápisu změny vlastníka nesvěří řízení vozidla třetí osobě?
-
Žádné soukromoprávní ujednání nemá vliv na rozsah veřejnoprávní odpovědnosti provozovatele.
Pozn.: Hranici odpovědnosti provozovatele při převodu vozidla poměrně jasně vymezil NSS v rozsudku č. j. 10 As 311/2018 ze dne 26.5.2020 (http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2018/031110As__1800026_20200526111035_20200610082033_prevedeno.pdf).
-
:( Děkuji za odpověď, takže pokud jsem to dobře pochopil, není snad jediný připad, kdy by správní orgán při nečinnosti nového vlastníka (označeného jako řidiče) donutil tohoto předvedenim, či uložením pokuty k dostavení se projednání přestupku a vždy to skončí, díky lenosti úředníků správním deliktem původního vlastníka vozidla
-
To není lenost...to je vychcanost.
-
:( Děkuji za odpověď, takže pokud jsem to dobře pochopil, není snad jediný připad, kdy by správní orgán při nečinnosti nového vlastníka (označeného jako řidiče) donutil tohoto předvedenim, či uložením pokuty k dostavení se projednání přestupku a vždy to skončí, díky lenosti úředníků správním deliktem původního vlastníka vozidla
Jak jsem psal v jiném vláknu, máme čerstvý rozsudek NSS kde máme jasně řečeno, že SO měl využít všechny své možnosti k předvedení řidiče v případě, kdy je zcela zřejmé, že se ze strany provozovatele nejedná o obstrukční praktiky ( kupní smlouva, plná indetifikace řidiče) čekám až se tatík probere a pošle mi to číslo jednací a hodím to zde.
-
Možná máte na mysli rozsudek NSS č. j. 9 As 260/2018-21 (http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2018/0260_9As__1800021_20200113091707_20200128092014_prevedeno.pdf), konkrétně zejm. jeho bod [24].
-
Mám na mysli rozsudek 6AS 300/2020-45 kde se kasační stížnost nezamítla :)
-
Mám hloupý dotaz, protože jsem se na toto téma pustil do debaty s jedním člověkem a s překvapením zjistil, že institut přepsání vozidla u nespolupracujícího nového majitele vůbec existuje.
Jak se to tedy v praxi má s dopravními delikty za předpokladu, že byla podána ona žádost o přepis s nespolupracujícím novým majitelem? Za delikty se nakonec odpovídá (objektivní odpovědností) jen do podání žádosti o přepisu, nebo i po ní? Z tohoto vlákna to chápu tak, že úřad si prostě může sprdelizovat s provozovatelem zapsaným ke dni spáchání přestupku, no matter what. Je to tak?
-
No to nejspíš není žádná ostuda, ze zkušenosti na sociálních sítích bych řekl, že to skoro nikdo neví.
Množina takovýchto aut pravděpodobně není příliš velká, takže bych řekl, že ani fungování ve vazbě na sprdel není příliš probádané.
Obecně je podání žádosti o přepis samo o sobě liberačním důvodem dle ust. § 125f odst. 6 písm. b) ZPPK (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-361#f4378244). Protože zákon ohledně dalších podmínek této liberace mlčí, tak by to měl být game over, avšak nedělám si iluze, že by se při příliš kreativním využívání (podám žádost, ačkoliv jsem auto ani neprodal, ta žádost je sice odsouzená k zamítnutí, ale budu usilovat o liberaci ze sprdele) tohoto institutu daly nalézt nějaké limity.
-
IZS> očkování proti sprdeli (https://www.30kmh.cz/index.php?topic=4113.msg41778#msg41778)?
-
IZS > děkuji
-
IZS> očkování proti sprdeli (https://www.30kmh.cz/index.php?topic=4113.msg41778#msg41778)?
Asi vás nepřekvapí, že jsem při tom kreativním využívání myslel na vás. Asi na tom není moc co pokazit, protože v praxi bude v drtivé většině případů snadné odlišit zjevné zneužití tohoto institutu od situací, kdy se původní provozovatel zoufale pokouší přepsat auto a jen se mu to nedaří (takový provozovatel bude v ruce držet například kupní smlouvu).
Zajímavé to asi začne být ve chvíli, kdy nějakému parazitovi prodáte svůj vozový park - kupní smlouvu sice nepřiložíte k žádosti o přepis, ale ve sprdeli už ano a než se úřad dobere toho, co s tím, by mohlo být třeba promlčeno.
(Nadbytečné množství "asi" používám záměrně, je to víceméně takový žblecht z patra, nějak do hloubky jsem nad tím nepřemýšlel.)
-
Mohlo by se hodit:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2021/Pl._US_114_20_na_web.pdf (https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2021/Pl._US_114_20_na_web.pdf)
40. V prvé řadě je proto třeba vyzdvihnout, že nedojde-li po převodu vlastnického práva
k zápisu změny vlastníka, dosavadní vlastník se vystavuje objektivní odpovědnost i
provozovatele vozidla (kterým je zásadně jeho vlastník) za porušení povinnosti řidiče
podle § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů [více k tomu viz nález
ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (N 95/89 SbNU 409; 116/2018 Sb.)]. Na obdobné
situace však zákon č. 361/2000 Sb. pamatuje; ustanovení § 125f odst. 6 písm. b) téhož
zákona vylučuje uvedenou odpovědnost dosavadního vlastníka (provozovatele), podal-li
v době před porušením povinnosti řidiče žádost o zápis změny provozovatele vozidla.
Uvedený liberační důvod přitom není vázán na úspěšné ukončení řízení o zápis změny,
čemuž může napadené ustanovení bránit, nýbrž toliko na podání žádosti. Má -li proto
žadatel možnost zprostit se uvedené odpovědnosti, nemožnost úspěchu v řízení o žádosti
o zápis změny vlastníka v tomto směru nemá na jeho právní postavení vliv [samozřejmě
za situace, kdy orgány veřejné moci vyloží § 125f odst. 6 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.
tak, že zahrnuje i žádost o zápis změny vlastníka podle § 8a zákona č. 56/2001 Sb.].
(Pokud je to starý jak cyp a ví to každej, tak mě nekamenujte, narazil jsem na to náhodou.)