To jsem řešil nedávno přibližně takto:
Výzva k úhradě určené částky zaslaná obviněnému sice splňovala podmínku uvedení místa spáchání údajného přestupku stanovenou v § 125h odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb. ("ZPPK"): „Výzva podle odstavce 1 musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti…“, jelikož však obviněný věděl, že jím provozované vozidlo v daném čase na místě určeném ve výzvě v žádném případě neparkovalo, neměl důvod uhradit určenou částku. Zároveň však obviněný nemohl oznámit správnímu orgánu totožnost řidiče, neboť na správním orgánem uvedeném místě žádná osoba jím provozované vozidlo nezaparkovala.
Samotným příkazem o uložení pokuty pak správní orgán stvrdil skutečnost, že vozidlo na místě uvedeném ve výzvě k úhradě určené částky zaparkováno nebylo, a to tím, že v příkazu uvedl zcela jinou ulici (místo spáchání skutku ve smyslu § 125h odst. 4 ZPPK) než ve výzvě. Je tedy zcela zřejmé, že správní orgán nedodržel zákonem předepsaný postup dle § 125h ZPPK. Kroky správního orgánu prvního stupně k určení totožnosti řidiče tak byly vůči provozovateli neúčinné (a to přestože by z pohledu samotného řízení o přestupku provozovatele nešlo o vadu řízení, již by nebylo možno zhojit). Nebyly tak splněny ani zákonné podmínky pro to, aby bylo vedeno řízení ve věci přestupku provozovatele.