Spáchal jsem tuhle správní žalobu. Byl to boj a podle toho to vypadá. Zítra si to po sobě přečtu a pošlu na soud. Nechal jsem si to v hlavě rozležet nějak dlouho. Doručeno do DS bylo 17. 5.
I.
Dne 29. 2. 2020 bylo účastníkovi doručeno rozhodnutí Městského úřadu (dále jen „správní orgán“) ze dne , spisová značka , kterým byl účastník uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a to porušením § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o provozu na pozemních komunikacích) a přestupku podle § 16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, a to porušením § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů. S tím, že tak naplnil skutkovou podstatu shora uvedených přestupků, mu byla uložena pokuta ve výši 1.900,- Kč a povinnost uhradit správnímu orgánu náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.
Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, na jehož základě byla věc předána Krajskému úřadu (dále též jen „odvolací správní orgán“). Ten vydal rozhodnutí, kterým podané odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil (k odůvodnění napadeného rozhodnutí viz dále). Žalobci bylo rozhodnutí doručeno , čímž nabylo právní moci.
Žalobce je přesvědčen, že výše uvedená rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i odvolacího správního orgánu trpí zásadními vadami formálního i obsahového rázu, které dále v tomto podání specifikuje, a že jejich vydáním byl žalobce zkrácen na svých právech. Proto žalobce podává tuto žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, kterou se domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí správních orgánů v celém jejich rozsahu.
Důkazy:
Rozhodnutím Městského úřadu
Rozhodnutím Krajského úřadu
Obsahem správního spisu
II.
Žalobce uvádí, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i odvolacího správního orgánu jsou nezákonná, resp. předmětné řízení trpí závažnými vadami, když správní orgány nezjistily řádně skutkový stav, dopustily se nesprávného právního posouzení skutku, v rámci posouzení skutku překročily meze správního uvážení a rozhodly v rozporu s právní úpravou i ustálenou rozhodovací praxí, přičemž rozhodnutí správních orgánů nemají oporu v provedeném dokazování. Z výroků obou rozhodnutí a jejich rozhodnutí není zcela zřejmé, jakými podklady se správní orgány při jejich vydání řídily, neboť jejich skutkové závěry jsou převážně spekulativní. Obě rozhodnutí jsou tak pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná.
Níže žalobce podrobně rozebírá jednotlivé žalobní důvody.
III.
Správní orgány obou stupňů vzaly za prokázané, že obviněný, jak je výše citováno z výroku rozhodnutí orgánu prvního stupně, překročil maximální povolenou rychlost na daném úseku pozemní komunikace, z čehož bez dalšího vyvodily spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, a to bez přihlédnutí k relevantním tvrzením žalobce, s nimiž se nijak nevypořádaly.
Správní orgány obou stupňů vycházejí z naprosto nepodložené presumpce, že skutek, který je žalobci kladen na vinu, se stal, tzn. že ze strany žalobce došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti; aniž byla tato skutečnost hodnověrně prokázána a aniž se správní orgány vypořádaly s argumenty žalobce, presumují automaticky naplnění formálních znaků přestupku.
Odvolací správní orgán existenci protiprávního jednání žalobce vyvozuje ze záznamu z měření rychlosti ze záznamového zařízení PolCam, kdy správní orgán tvrdí, že z tohoto záznamu je patrné, že žalovaný jel v době měření rychlostí 113 km/hod, kdy naměřená rychlost je zobrazena na konci měření. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že měřící zařízení PolCam v žádném okamžiku nezobrazuje rychlost „měřeného“ vozidla, ale pouze průměrnou rychlost vozidla, které měření provádí (tj. vozidla policejního). Fyzikální souvztažnost mezi tímto policejním vozidlem a vozidlem měřeným pak závisí na subjektivních schopnostech ODHADU policistů, přičemž z provedeného výslechu policisty jednoznačně vyplývá, že a) není schopen popsat, jakým způsobem „měření“ probíhá, b) není schopen odhadovat vzdálenost ani rychlost a není mu známo, jaké veličiny vlastně měří a jak.
Výsledek měření ovlivňuje dále typ a velikost pneumatik na měřícím vozidle, tlak v pneumatikách měřícího vozidla. Správní orgán tyto okolnosti odbyl zcela nelogicky tvrzením „Krajský úřad nemůže souhlasit ani s námitkami, že se správní orgán I. stupně nezabýval některými faktory ovlivňující výsledek měření – např. typ a velikost pneumatik užitých na „měřícím“ vozidle, tlak v pneumatikách měřícího vozidla. Správní orgán I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s technickým stavem policejního vozidla dostatečně vypořádal (policejní vozidla prochází pravidelnou měsíční údržbou, policie zásadně používá disky i pneumatiky stanovené výrobcem).
Odvolatel v odvolání uvádí svůj právní názor na to, že způsob „měření“ prováděný pomocí systému PolCam PC2006 není v souladu s relevantními právními předpisy, zejména pak s § 79a zákona o silničním provozu.
K tomu krajský úřad uvádí, že použité měřicí zařízení bylo schváleno autorizovaným metrologickým střediskem pro účely měření rychlosti vozidel. Měřící zařízení bylo ověřeno metrologickým ústavem v souladu se zákonem o metrologii. Proto platí, že měřící zařízení bylo schopné správně změřit rychlost vozidla. Ověřovací list je přitom veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013 – 35). Bylo by proti smyslu a účelu úpravy, kdyby metrologický ústav vydával ověření s platností na 1 rok i přesto, že na služebních vozech Policie ČR jsou pneumatiky pravidelně měněny v závislosti na ročním období.“ Výrobce zařízení si tyto okolnosti, které mohou výsledek měření ovlivnit, uvědomuje a v návodu k obsluze hned na první straně upozorňuje červeným písmem „UPOZORNĚNÍ: Pokud došlo v době mezi ověřením ke změně pneumatik, je nezbytné provést kontrolu ujeté dráhy viz kapitola 4 PROVOZNÍ PODMÍNKY str 30.“
V době mezi posledním ověřením systému PolCam a výše uvedeným měřením došlo s velkou pravděpodobností k výměně pneumatik. Výše uvedené měření bylo provedeno v září, tedy na konci období letních pneumatik. K poslednímu ověření došlo na konci předcházejícího roku, tedy přibližně uprostřed období zimních pneumatik. Správní orgán byl na tuto podmínku žalobcem upozorněn ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí. Správní orgány se s touto námitkou dostatečně nevypořádaly.
Pokud odvolací správní orgán uvádí, „...na služebních vozech Policie ČR jsou pneumatiky pravidelně měněny v závislosti na ročním období.“, pak měl sám zjišťovat, zda ke kontrole ujeté dráhy skutečně došlo.
IV.
Pokud snad vozidlo žalobce, i přes výše uvedené nejasnosti, skutečně nejvyšší povolenou rychlost překročilo, pak to bylo z důvodu nebezpečně krátké vzdálenosti policejního vozidla od vozidla žalobce. Žalobce od počátku tvrdí, že odvracel útok na státem chráněný zájem, bezpečnost silničního provozu a při první příležitosti se zařadil do volného prostoru v pravém jízdním pruhu, aby uvolnil cestu najíždějícímu vozidlu za sebou, což je vidět na záznamu z měření.
Dle BESIP je nejmenší bezpečný časový odstup dvou vozidel 2 sekundy. Žalobce určil tento odstup ze záznamu na přibližně polovinu podle betonových zábran, které obě vozidla míjela.
Odvolací správní orgán časový odstup vozidel nezkoumal. Neznámo proč porovnával vzdálenost policejního vozidla od vozidla žalobce se vzdáleností mezi vozidly v pravém jízdním pruhy. Stejná vzdálenost mezi dvojicemi vozidel v levém a pravém jízdním pruhu však neznamená stejný časový odstup těchto dvojic vozidel. Pro dosažení časového odstupu 2 sekundy je při rychlosti 80 km/hod potřeba vzdálenost přibližně 44 m. Při rychlosti 119 km/hod je tato vzdálenost přibližně 66 m, tedy o polovinu větší.
I pokud by vzdálenost měřeného a měřícího vozidla byla o polovinu větší než vzdálenost vozidel v pravém jízdním pruhu, což správní orgán nedokázal, pak z toho, bez znalosti vzdálenosti mezi vozidly v pravém jízdním pruhu a jejich rychlosti, nelze odvodit zda byla vzdálenost měřícího vozidla od vozidla měřeného bezpečná.
V.
Oba správní orgány nesprávně posuzovaly zda byl naplněn materiální znak přestupku. Odvolací správní orgán uvádí „Zákon o silničním provozu stanoví právní rámec provozu na pozemních komunikacích, mj. stanoví konkrétní povinnosti účastníků provozu, řidiče nevyjímaje. Na základě tohoto lze říci, že jakékoli nedodržení povinnosti nebo porušení povinnosti stanovené zákonem o silničním provozu je naplněním materiálního znaku (společenské škodlivosti) protiprávního jednání v tomto zákoně označeném jako přestupek (např. ustanovení § 125c).“
Toto je v přímém rozporu se závěrem NSS, který vyjádřil v rozsudku č. j. 5 As 104/2008 – 48 ze dne 14. prosince 2009 podle kterého musí materiální znak zkoumán v každém konkrétním případě
„Zákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 - 48, dostupný na
www.nssoud.cz). Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně i žalobce), vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je. Opačný přístup ze strany správních orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejich rozhodovací činností, což by odporovalo principu dělby moci v demokratickém právním státě (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy). Teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.“
Žalobce proto stále zastává názor, že již vydání příkazu bylo nezákonné, neboť v něm správní orgán 1. stupně konstatoval, že spácháním přestupků odvolatele nedošlo k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Správní orgán 1. stupně tak měl již před vydáním příkazu dojít k závěru, že nebyl naplněn materiální znak přestupku.
VI.
Žalobce trvá na názoru, který uvedl v Odvolání proti rozhodnutí Správního orgán 1. stupně.
„Správní orgán považuje rychlost služebního vozidla v daném místě za nebezpečnou, když tvrdí „Obviněný chtěl vědět, zda je technicky možné, aby jel uvedenou rychlostí a zda je rychlost policejního vozidla bezpečná, což svědek potvrdil. Správní orgán zde uvádí, že přestože obviněný řídil vozidlo staré 16 roků, při objemu válců 1747 cm krychlových by mělo být schopno takovéto rychlosti snadno dosáhnout. Takováto jízda samozřejmě za daných okolností bezpečná není, naopak vykazuje značná rizika pro obviněného, ostatní účastníky silničního provozu, pracovníky provádějících práce na dálnici a samozřejmě i pro členy policejní hlídky. Správní orgán tak nemůže zcela souhlasit s odpovědí svědka – policisty, že rychlost služebního vozidla v daném místě dle jeho názoru byla bezpečná.“
Správní orgán správně tvrdí, že stanovené útvary Policie ČR nemusí v případě plnění služebních povinností dodržovat nejvyšší povolenou rychlost. Správní orgán by si ale měl § 18 odst. 9 zákona číslo 361/2000 Sb. přečíst celý. V takovém případě je totiž řidič policie povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost silničního provozu na pozemních komunikacích.
Měření rychlosti policejního vozidla proto bylo pořízeno v rozporu se zákonem a nelze tak použít jako důkaz.“
Odvolací správní orgán se s touto námitkou nijak nevypořádal. Bez dalšího pouze prohlásil, že s názorem žalovaného nesouhlasí.
Správní orgány nevysvětlily, proč by jízda podobnou rychlostí měla být v případě neoznačeného policejního vozidla bezpečná a v případě civilního vozidla nebezpečná. Vyjádření Správního orgánu 1. stupně „Policisté mají mnoho zkušeností při jízdách ve vysokých rychlostech při měření rychlostí řidičů, což běžný řidič tvrdit patrně nemůže, pokud se nejedná např. o automobilového závodníka apod..“ za takové vysvětlení považovat nelze.
VII.
Správním orgánům se nepodařilo prokázat žalobci spáchání přestupku dle § 16 odst. zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Odvolací správní orgán vycházel pouze z Oznámení přestupku a Úředního záznamu sepsaných policisty. Podle Rozhodnutí zveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslem 1856/2009 nemůže Úřední záznam sám o sobě obstát.
„Z úředních záznamů obou zasahujících policistů vyplynulo zhruba totéž a sám žalobce při ústním jednání nepopíral obsah těchto záznamů. Úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě ovšem nemůže obstát (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02*) ), a to ani v případě, že je doplněn doznáním samotného obviněného: ani doznání totiž nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu).
Pokud žalovaný poznamenává, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, nelze si to vykládat jako možnost správního orgánu spokojit se s minimem podkladů (úřední záznamy a doznání) a upustit od dalšího dokazování jen proto, že tyto podklady nejsou navzájem v rozporu. Správní orgán je naopak povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto.“
VIII.
Správní orgány se nedostatečně vypořádaly s uváděným časem údajně spáchaného přestupku a časem na videozáznamu. Doba údajně spáchaného přestupku je uváděna 15:12, na videozáznamu je však čas 14:12. Rozhodnutí obou správních orgánů se opírá opět pouze o Úřední záznam, který, jak je uvedeno výše, nemůže sám o sobě obstát.
IX.
Žalobce závěrem své argumentace výslovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 29/2011 ze dne 8. 2012, který se týká skutkově obdobné věci, a v jehož odůvodnění soud zdůrazňuje, že je nezbytné zkoumat, zda policisté vědomě neiniciovali spáchání dopravního přestupku řidičem kontrolovaného vozidla a zda při měření jeho rychlosti jízdy postupovali správně a v souladu se zákonem. Jak žalobce uvádí výše, dle jeho přesvědčení plnily správní orgány obou stupňů tuto svou povinnost nanejvýše nedbale. Žádné prohlášení správního orgánu o tom, že “lze mít za spolehlivě prokázané, že došlo k porušení ustanovení § 4 písm.c) zákona číslo 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů“ (viz rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) není způsobilé nahradit řádné prokázání takovéhoto skutku objektivními důkazy a zhodnotit věrohodnost a pravdivost těchto jednotlivých důkazů jak jednotlivě, tak i v souhrnu s důkazy ostatními (viz i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2009 ve věci sp.zn. 4 Tz 5/2009-I obdobně).
Důkazy:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 29/2011 ze dne 8. 2012
X.
Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud vydal tento rozsudek:
I. Rozhodnutí Krajského úřadu a rozhodnutí Městského úřadu se zrušují a věc se vrací Městskému úřadu k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalobce ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
