Jak může v takové odborné lékařské věci rozhodovat nějaký nevzdělaný nýmand od soudu?
Není ani tak podstatné
jak, stačí, že
může. Já osobně jsem z tohoto druhu aktivismu NS zděšen (a nejsem v tom sám) - nejde o první takový počin, např. ve věci náhrad nemajetkové újmy podobným způsobem NS vtáhnul mezi prameny rozhodování jakousi metodiku nejasného původu odvozenou od MKF (ICF), čerstvě jmenovaný předseda se netají ambicí dát rychle dohromady podobné apriorní noty pro odškodňování v souvislosti s koronavirovými opatřeními atp.
Problémem přitom není sama soudcovská normotvorba, to je ve fungujícím systému (i v tom, který je tradičně považován za kontinentálního typu) nevyhnutelný jev, a je třeba tento fenomén spíše kultivovat, než se tvářit, že neexistuje, či dokonce programově prosazovat legalismus v jeho zvrácené podobě. Mnohem horší je setření hranice mezi tím, co je otázka právní a co odborná. Máme-li tu normu, která určité následky spojuje se
způsobilostí (hranice TČ) resp.
ovlivněním (přestupky), je třeba tyto neurčité pojmy konzistentně naplnit. Umím si i představit pravidla, podle kterých někdy bude a někdy nebude třeba odborného posouzení, ale ta by rozhodně neměla vypadat jako tabulka (tím hůř, jde-li o kompilát současné znalecké praxe, protože dojde k petrifikaci těch čísel a zabití odborného diskursu). Stejně zvrácená je i jednosměrnost (je-li to aspoň x, odsoudíme ho rovnou, a je-li to míň, je na uvážení soudce, zda ho nesejmou pomocí znalce).
Je-li poptávka po paušalizaci v podobě fikcí či domněnek založených na množství nějaké molekuly v krvi, má to udělat zákonodárce, tohle soudu ani podle platného práva, ale ani
de lege ferenda nepřísluší. Nicméně v kocourkovské realitě asi nezbyde než se s tím smířit, šance na zásah ÚS jsou malé, a u zákonodárce, který by to primárně měl řešit, je skoro lepší, když nic neřeší, každé otevření dané problematiky je jen záminkou k utažení šroubu či vytvoření ještě většího paskvilu, než je ten stávající.