Osobně moc buzeračních kontrol nezažívám, ale v malém vzorku to v poslední době mělo vždy podobný scénář. Půjčím-li si schéma od Aristotela, tak expozice - kontrolní kontrola, kolize - ústní žádost podle § 109 PolČR, krize - podiv příslušníka nad obsahem zákona a nad tím, že mu nedává jen práva, ale i stanovuje povinnosti, peripetie - nemáme formulář, nemáme razítko (papír, tužku, mozek ...), nakonec vždy dohoda, že žádost je podaná a „oběti“ provedeného úkonu stačí, bude-li vyřízena v přiměřené lhůtě a potvrzení zasláno poštou (případně připraveno k vyzvednutí na fízlárně), katastrofa - potvrzení sice dorazí, ale obsahově jde o blábol.
Většinou to nechávám být, ale pokud potřebuji potvrzení „uvést na správnou míru“ (© Bc. Horváth), reaguji na vadné potvrzení přípisem nadepsaným „Výzva k řádnému vyřízení žádosti“ adresovaným vystaviteli potvrzení (zpravidla krajskému ředitelství) s vysvětlením, proč existující potvrzení za řádné vyřízení nepovažuji, v dalších kolech lze výzvu zostřit hrozbou podání stížnosti a/nebo zásahové žaloby. Vždy to zatím vedlo k cíli (max. na 3 výzvy).