Především to nevidím tak jednostranně - ty registry mají svůj význam a nepřijde mi, že by na samotné jejich existenci bylo něco v principu špatně.
Pokud jde o poplatek za sdělení informace o tom, co/proč o mě evidují, tak zákon stanoví za úhradu odůvodněných nákladů. Jde patrně o obranu před DDoS, nikoliv o snahu zrovna na tomto rejžovat (provoz registru je hrazen z příspěvků členů sdružení, které za ním stojí, příjmy od spotřebitelů budou nepochybně zcela marginální). Nicméně souhlasím, že by byla na místě podrobnější regulace, např. že základní informace (min. zda záznam určitého druhu o osobě žadatele v registru existuje) by musela být poskytnuta bezplatně. Holt nejspíš banky & spol. mají schopnější lobbysty než sdružení nesolventních dlužníků či různé NGO vystupující na jejich obranu.
Na druhou stranu, jestli chtějí stovku (když jen za odeslání dopisu dají cca půlku z takové částky), tak mi to nepřipadá, řečeno s Forrestem Gumpem, jako úplně nejvíc největší bezpráví - např. když moje banka po mě chce podobnou částku za to, že mi jednou za rok pošle potvrzení o zaplacených úrocích hypotéky za účelem uplatnění odpočtu z daní, sice si taky o tom myslím své, ale kontrolu připravenosti zbraní ke střelbě v té souvislosti neprovádím. Navíc k informacím se dá dostat i zdarma nepřímo např. tím, že budete požadovat jejich opravu
Ke konkrétnímu postupu. Podnět ÚOOÚ není podmínkou podání žaloby, nicméně je to krok, který prakticky nedává smysl vynechat či přeskočit, jelikož je to zdarma, registr to může přimět k vyhovění nebo alespoň k nějaké reakci a dají se tak pro případnou žalobu opatřit podklady. Soudní poplatek se hradí, výše bude záviset na konkrétním žalovaném nároku (zda půjde jen o zdržovací žalobu, nebo i o náhradu nemajetkové či dokonce majetkové újmy), nejčastěji to dle aktuálního sazebníku budou 2000 Kč. Náhrada nákladů protistrany se též bude standardně hradit podle úspěchu ve věci (oběma směry).
S náhradou škody to bude maximálně komplikované. Žalobce v takovém případě nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní pokud jde o vznik a výši škody. Samotný efekt získání úvěru na majetek úvěrovaného je v případě spotřebitele typicky negativní. Na začátku má X, po poskytnutí a čerpání má X + vypůjčenou částku (kterou jako spotřebitel smění za něco méně likvidního co postupně bude hodnotu ztrácet, např. dům) - hodnotu závazku (která i při uvážení časové hodnoty peněz vždy vyjde vyšší než vyčerpaný úvěr, v opačném případě by banka tratila). Prostě smysl spotřebitelského úvěru je pořídit si něco hned výměnou za to, že mě to bude stát víc, tj. do objektivně chápaného jmění to je téměř vždy mínus, i když subjektivní užitek může být kladný (jinak by si nikdo racionální úvěry nebral). Takový subjektivní užitek bohužel do náhrady škody zahrnout nelze. Stejně tak úvaha nájem vs. bydlení ve vlastním a splácením hypotéky má tolik parametrů a odlišností, že postavit z toho konkrétně vyčíslitelný a prokazatelný nárok na náhradu škody bude téměř nemožné. Jistou relevanci může mít argument, že by jinak byl úvěr poskytnut výhodněji, ale je to opět velmi tenký led a navíc stále bude podmínkou sine qua non protiprávnost vedení či poskytnutí záznamu z registru. Tedy náhrada škody bude vždy jen nadstavbou nad domáháním se výmazu záznamu, nikoliv jinou cestou, jak proti tomu brojit.