Naložte jim v odvolání, všechno tohle tam použijte. A nezapomeňte ani na materiální aspekt (přestupku i správního deliktu), procesní chyby, nepřezkoumatelnou výměru sankce atd. Věřím, že tam toho bude halda.
Momentálně si hraju v jednom odvolání s materiálním znakem správního deliktu a výší sankce, je to zatím takový polotovar, ale třeba se Vám to bude hodit:
V odůvodnění rozhodnutí o přestupku i rozhodnutí o správním deliktu je nutné vypořádat se s materiální stránkou deliktního jednání, tzn. posoudit a zdůvodnit, jak byl ohrožen nebo porušen společenský zájem. Správní orgán tedy musí zkoumat, zda byl naplněn formální i materiální znak (společenská nebezpečnost) sankcionovaného správního deliktu. Co se týče přestupků, vyplývá tento požadavek přímo z definice přestupku uvedené v § 2 přestupkového zákona.
Posuzovat materiální znak deliktu je nezbytné i podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Podle Nejvyššího správního soudu představují správní delikty ve srovnání s trestnými činy jinou formu protiprávního společensky nebezpečného jednání a pro jejich trestnost mají platit podobné principy a pravidla, jako v případě trestných činů. Upravují-li zásady soudního trestání situaci, v níž formálně trestný skutek nelze považovat za trestný čin, je-li jeho společenská nebezpečnost nižší než nepatrná, musí obdobná pravi-dla platit i pro správní delikty. Podstatou správních deliktů je postih za jednání v rozporu s právem. K jeho trestnosti však nepostačuje, že jednání po formální stránce vykazuje znaky skutkové podstaty deliktu, pokud zároveň není jednáním společensky nebezpečným (škodlivým). Jinými slovy, aby mohlo být určité protiprávní jednání kvalifikováno jako správní delikt, musí být kromě formálního znaku deliktního jednání naplněn i materiální znak deliktu, a jednání musí vykazovat určitou míru společenské nebezpečnosti ve vztahu k porušené povinnosti, stanovené zákonem na ochranu odpovídajících hodnot. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani to, že zákony upravující správní delikty výslovně materiální znak deliktu neupravují. Materiální znak protiprávního jednání se tak i v případě správních deliktů musí projevit nejen při stanovení výše sankce, ale již při posuzování trestnosti právně závadného jednání.
Materiálním znakem správního deliktu se přitom správní orgán v daném případě vůbec nezabýval.
K sankci:
Výše pokuty musí být vždy výsledkem správního uvážení. To neznamená, že svého práva v této věci může správní orgán využít zcela libovolně; v rámci procesu individualizace ukládaného trestu se musí zabývat konkrétními kritérii určenými pro stanovení výše pokuty. Veškerá posuzovaná kritéria tvoří jeden celek a správní orgán je musí hodnotit komplexně a ve vzájemné souvislosti. Konkrétní kritéria přitom v případě posuzování správních deliktů – na rozdíl od přestupků – žádný speciální zákon nezakotvuje, nicméně v souladu s judikaturou je třeba při stanovení pokuty za správní delikty uplatnit z důvodu nedostatku speciální zákonné úpravy analogicky ZoP. V řízeních o správních deliktech právnických osob a fyzických osob postihovaných zásadně bez ohledu na zavinění se totiž postupuje podle správního řádu, v případě přestupků i podle zákona o přestupcích. V těchto případech má přednost aplikace zvláštních zákonů (lex specialis) před obecnými ustanoveními správního řádu (lex generalis). Zásady určování sankce jsou v případě přestupků zakotveny v ust. § 12 odst. 1 ZoP, které stanoví, že „Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.“
Trestání správních deliktů pak konkrétně upravuje např. ust. § 182 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, které stanoví, že „Při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“
Závažnost spáchaného deliktu, zejména způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán, je tedy při stanovování výše sankce klíčová vždy. Odůvodnění musí obsahovat informaci o tom, jaký vliv měla jednotlivá kritéria na stanovení konečné výše sankce. Správní úvaha o tom, jak správní orgán přihlédl k jednotlivým kriteriím, musí být v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě a jednoznačně popsána, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné a aby nebylo pochyb, že konkrétní výše pokuty odpovídá okolnostem daného případu. Správné zvážení všech kritérií je zásadní pro celé rozhodnutí o uložení pokuty, neboť z něj musí jasně vyplývat, proč je pokuta ukládána právě v takové výši. Výši pokuty nelze odůvodnit pouze tím, že je ukládána v zákonné výši. Není možné ani uvést, že správní orgán přihlédl ke všem v zákoně uvedeným kriteriím (popř. i s poukazem na příslušné ustanovení zákona), aniž by bylo uvedeno k čemu konkrétně přihlédl a jakým způsobem (ve prospěch či v neprospěch delikventa).
Na daný případ plně dopadají např. následující rozhodnutí NSS:
NSS č.j. 7 As 43/2004-51 ze dne 13.12.2004:
„Uloží-li proto správní orgán sankci, aniž přihlédne ke způsobu spáchání přestupku, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, překročí tím zákonem stanovené meze správního uvážení s důsledkem nezákonnosti takového rozhodnutí podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Pokud se krajský soud s takovým postupem správního orgánu ztotožní, jde o nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.“
NSS č.j. 5 A154/2002-51 ze dne 31.3.2004:
„Institut správního uvážení … vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje, a aby všechna v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna. Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další, v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená kritéria byla vzata v úvahu.“