Ano, pochopil jsem, kam námitky míří, samozřejmě je vzneste, ale obávám se, že ani jedna nebude důvodná.
ad 1) „Vsakování“ je v § 41 PřesZ, což SO dodržel. Sazba za nejpřísnější je 5k až 10k. Že už bylo jednou za ten skutek uloženo izolovaně 5k nehraje roli, na to daná norma neodkazuje. Naopak spáchání víc přestupků je přitěžující okolnost, takže je odůvodněné, že když za izolovaný 1f2 bylo 5k, tedy dolní hranice sazby, za totéž spolu s dalšími přestupky bude o něco víc. Tím, že SO uložil součet a zároveň se trefil do trestu, který lze uložit podle § 41, ani nezměnil rozhodnutí v neprospěch, kdyby to bylo o korunu víc, už by to napadnout šlo. Dokonce ani nemůžete tvrdit, že se do faktické výše trestu nepromítla absorpční zásada vůbec, protože to už se stalo v pokutě za 2 x 1f3, kdyby SO jen tupě sčítal, tak mu při minimální pokutě za každý skutek vyjde 10k, což by se pořád do § 41 vešlo. Výsledná výše pokuty by určitě měla být lépe odůvodněná, ale na samotné výši je snadno neuvaříte.
ad 2) Je to procesní opatření. Podkladem ve smyslu § 36 SprŘ podle mého náhledu takové usnesení samo o sobě není, nicméně pokud poslední seznamování s podklady proběhlo ještě ve stavu, kdy bylo více řízení vedeno zvlášť, asi by se dalo dovodit, že bylo povinností SO po sloučení do společného řízení účastníka znovu vyrozumět o možnosti seznámení s podklady. Samozřejmě to dejte do odvolání, ale zkuste to nějak rozvést, nespoléhejte jen na to, že je to vyjmenováno v podkladech (na to může SO2 říct, že to vlastně podkladem není), ale že vám hlavně bylo upřeno právo vyjádřit se v tom společném řízení (např. k tomu, zda ve skutečnosti nešlo o pokračování v přestupku, nikoliv jen souběh ...). Ovšem pokud nutnost vést společné řízení plynula z rozhodnutí SO2, půjde se s tou námitkou asi vypořádat analogicky, jako se dovozuje, že je-li jedinou novou skutečností v řízení zrušující rozhodnutí SO2, není třeba opětovná výzva podle § 36.