Ad vraky - současná zákonná úprava je v zásadě vyhovující. Definice vraku dle § 19(2)(g) PozKom je rozumná, je dobře pochopitelná a vyznačuje se respektem k soukromému majetku, jinými slovy se za vrak nepovažuje provozu nezpůsobilé vozidlo per se, ale jen takové, které už nemá smysl opravovat. Je to zřejmě otisk doby vzniku zákona. Správný postup vlastníka komunikace není taky žádná věda, může si nastavit 2 standardy, jeden volnější, na základě kterého kroky z likvidaci vraku zahájí (vyzve provozovatele k odstranění atp.) a jeden striktnější, na základě kterého to opravdu provede, jen pokud si bude jistý, že případný spor o oprávněnost postupu snadno obhájí - je-li pochybnost, zda už jde o vrak či ne, tak zkrátka počká (v mezičase může příslušný SO „pracovat“ s provozovatelem jinak, možností má stále víc než dost).
Brek nad složitou aplikační praxí je pokrytecký - skutečně překážející vraky nepůsobí žádný problém a u těch sporných má lehce fuzzy definice pozitivní vliv na obě strany, vlastníka komunikace i provozovatele skorovraku to motivuje situaci nehrotit.
pk202: Veřejné PK jsou také veřejným prostorem v širším smyslu, stejně tak jako třeba parky, náměstí atp. Osobně na tom, že použiju veřejnou silnici nebo se projdu městským parkem, nevidím vůbec nic komoušského. Pojem veřejný prostor za dobrosery pokoušející se realizovat vlhké sny nemůže, dává smysl vymezit se vůči řečeným komoušům, nikoliv proti slovům.