Diky za zkroceni prilisneho optimismu. Podle me posledni veta o absenci odkladneho ucinku odvolani jednoznacne rika, ze to je k usneseni a ne celemu rozhodnuti, ale pravda, nezbytnou soucasti pouceni to neni.
Kdyby tam napsali, že (libovolné) odvolání (podané proti jejich výtvoru) nemá odkladný účinek, tak budiž. V tom poučení je ale jen nějaká obecná pravda, citace zákona. Přijde mi, že to má podobný efekt, jako kdyby tam bylo napsané, že jedinými zástupci ptakořitních jsou ptakopysk a ježury.
Nerozumim. Pokud podam blanketni nebo "proti vsemu" odvolani, tak SO1 v lepsim pripade vyzve k doplneni, ale nijak neodkryje sve uvahy. Postoupi to k SO2 a to potvrdi vinu v celem rozhodnuti a jeste si rypne, ze obvineny neuvedl konkretni body. To neni situace, ve ktere chci byt pred manzelkou a soudem. Nebo mi neco unika?
Není vyloučené, že to SO začne nějak řešit už v té výzvě k doplnění blanketu (a není vyloučené ani to, že půjde o konstruktivní řešení ve smyslu zachování procesních práv účastníků a nápravy úředního šlendriánu).
Pokud by přišla jen šablona a výzva k doplnění důvodů, tak bych se choval stejně, jako kdybych podal normální odvolání - tedy bych se vyjádřil ke všemu, k čemu bych to považoval za podstatné (např. to prokazování některých rozhodných skutečností výhradně přes úřední záznamy), s tím, že je vcelku jedno, zda tyto vstupy budou reakcí na výzvu, nebo budou uplatněny nějak jinak - jde pouze o to, aby se dostaly k SO2 dřív, než bude vydáno rozhodnutí. K formální stránce toho, proti čemu a v jakém rozsahu se odvolávám, už bych se ale znovu nevyjadřoval, pokud by tu otázku přímo neotevřel SO. Jen bych si hlídal tu 90denní lhůtu, a pokud by tou dobou ještě nebylo rozhodnuto, poslal bych další "blanket", tedy že k vyloučení pochybností se s odkazem na § 83 odvolávám proti všem výrokům všech rozhodnutí a usnesení obsažených v písemnosti č.j. XY ze dne D.
Připouštím, že nemám tu taktiku šachisticky promyšlenou na všechny možné i nemožné reakce protistrany 10 tahů dopředu. Bral bych to jako takový rýpanec, jak to zmršené poučení orgánu trochu vrátit. Reakce v zásadě může být trojího druhu. Nejpravděpodobnější asi je, že to budou celou dobu chápat jako odvolání proti celému rozhodnutí - tj. řekněme nulová varianta, nepřináší žádnou výhodu ani nevýhodu. Nebo to začnou nějak konstruktivně řešit - tam už je mírná výhoda v tom, že to SO zdrží, že minimálně implicitně přiznají, že něco zvrtali. Nebo si naběhnou na vidle - tedy např. povedou odvolací řízení skutečně jen ohledně toho usnesení o sloučení a k ostatním výrokům prdnou doložku PM. V tom posledním případě věřím, že při popsaném postupu byste při následném soudu tahal za delší konec.
A jeste jeden obecny dotaz. Existuje zpusob, jak organovi zabranit vydat opravne rozhodnuti dle § 70 Spravniho radu? Tedy aby se po obdrzeni odvolani neprobral, musel absolvoval kolecko pres SO2, a jen jednoduse neopravil chyby v rozlisovani manzel/manzelka a navic nevydal nove rozhodnuti uz v dobe, kdy zatocil s namitkou podjatosti?
Legálními prostředky těžko zabráníte úřadu, aby vyrobil a poslal lejstro. Navíc mi nepřijde, že zrovna tohle by byla klíčová věc, ke které je třeba upnout pozornost. Pokud SO skutečně vydá opravné rozhodnutí, a pokud jím mj. opraví i to poučení, tak holt jen o trochu dříve pošlete definitivní odvolání proti celému rozhodnutí. Zároveň se můžete odvolat proti tomu opravnému rozhodnutí/usnesení s jednoduchou argumentací, že nejde o zřejmé nesprávnosti (tj. např. překlepy, chyby v počtech atp.), ale o úpravy měnící význam celého rozhodnutí, a navrhovat zrušení opravného rozhodnutí/usnesení s tím, že vady je nutné napravit v odvolacím řízení.
Jinak obecně, udělat nějaký úkon sice SO nezabráníte (zejména když je SO rozhodnut ho udělat), ale někdy pomůže SO něčím zaměstnat, odvést pozornost. Typický úředník vede řízení lineárně, tedy pokud má spis "u sebe" a on sám, nadřízený či nějaký systém usoudí, že už tam ležel dost dlouho a je třeba udělat nějaký úkon, obvykle udělá právě jednu věc, a má-li na výběr, tak obvykle takovou, ke které je potřeba co nejmíň práce a přemýšlení, kde není co zkazit, co nejsnáz obhájí před nějakou interní kontrolou atp. Takže při zásobování úřadu klidně jalovými úkony typu všelijakých stížností, dotazů na stav věci, naivních žádostí (např. o postoupení věci jinam, o projednání v pátek večer, kdy máte náhodou cestu kolem ...) ve vhodně zvolené frekvenci se někdy dá úkon, který by jinak úřad logicky udělal, pokud by účastník zůstal pasivní, odložit na neurčito.