Dost záleží na povaze těch transakcí.
Teorie o tom, že by šlo automaticky o trestný čin, a že by snad dokonce notář aktivně něco bonzoval OČTŘ, jsou dost divoké - byla by to dost atypická situace. Jsou-li (potenciální) dědicové srozuměni s tím, že tazatel bude s účtem nějak manipulovat, není tu oběť, naopak jde-li o bandu rozhádaných supů slétajících se na mrtvolu, s velkou rezervou předběhnou notáře s úkony typu TO, návrhem na zahrnutí odčerpaných prostředků jako pohledávky do pozůstalosti atp.
Že něco chodí z účtu náležejícího ke smlouvě, jejíž jedna strana zemřela, není samo o sobě nic zvláštního. Podstatou účtu je pohledávka majitele účtu za bankou (ta samozřejmě smrtí nezaniká, přechází na dědice, de iure už smrtí zůstavitele, ale do konce pozůstalostního řízení je fakticky součástí nevypořádané pozůstalosti), a tuto pohledávku banka plní mj. i prováděním plateb třetím stranám dle uvedených dispozic. Zda a jak má být s účtem disponováno po smrti majitele účtu je plně v dispozici smluvních stran, srov. § 2666 OZ.
Je ale třeba rozlišovat nejen to, zda šlo o oprávněnou dispozici, ale i o to, zda existuje pro provedení té platby právní důvod (titul). Pokud se někdo bude vydávat za mrtvolu, používat její kartu, její přístupové údaje atp., není moc o čem, pokud takto účet vyluxuje, z pohledu soukromého práva půjde podle okolností buď o škodu nebo bezdůvodné obohacení, a skutečně to navíc smrdí TČ. Ale i v případě, že jde o oprávněného disponenta, neznamená to, že když když má možnost zadávat příkazy, že by ty prostředky byly jeho - banka takové platby sice je povinna provést, ale není-li tím plněn platný závazek majitele účtu, resp. po jeho smrti něco náležející do pozůstalosti (typicky např. platby energií za nemovitost, která je předmětem řízení), jedná se nejspíš opět o škodu či bezdůvodné obohacení, které si mohou dědicové proti tomu, kdo takto prostředky odklonil, uplatnit.