Proč nezaložit datovou schránku třeba až při námitce podjatosti nebo při odvolání ?
Je-li cílem založení DS naděje na to, že SO bude něco doručovat navzdory existenci DS poštou či jinak, tedy při nemožnosti prokázat materiální doručení procesně neúčinně, je z hlediska taktiky třeba zvažovat 2 věci - 1) jaká je šance, že takovou chybu SO opravdu udělá a 2) jak ji násleně využít.
Z hlediska bodu 2) je ideální, není-li doručen nějaký klíčový úkon, např. není řízení vůbec zahájeno nebo není doručeno rozhodnutí. Cílit na úkon, kterým se řízení zahajuje, je ale nesnadné - především zpravidla není účastník varován. Může něco tušit, např. proběhla-li příprava na sprdel nebo jiné předprocesní úkony (podání vysvětlení), byl fízlům odmítnut pokus o příkaz na místě atp., ale i tak neví jistě, jestli a kdy SO udeří. Další problém je, že i prdelním SO se už většinou zpráva o existenci systému DS donesla a alespoň před prvním úkonem si lustraci rutinně udělají (ano, existují experti, kteří do DS nedoručí, i když o tom, že ji účastník má, vědí, či dokonce byli na chybu spočívající v doručování jinak výslovně upozorněni - u takových se ovšem není třeba trápit úvahami o optimalizaci). No a konečně schopnost zahájení řízení má i plno úkonů, které tak nebyly přímo myšleny, tedy aby se dostavil kýžený efekt, např. prekluze po roce od spáchání, je třeba, aby si SO nevšiml až do rozhodnutí, které při plné pasivitě obviněného obvykle bez problémů do roku vydat stihne.
Tedy cílit plánovaně na zahájení úplně výhodné není. To je spíš bonus pro někoho, kdo už přístupnou DS má, nezakládal ji kvůli konkrétní věci, a SO mu od počátku doručuje blbě (i když jak bylo výše řečeno, je to už dnes poměrně vzácné). Cílit na rozhodnutí I. stupně dává větší smysl. Předně to lze snadno načasovat (lze se odpíchnout od výzvy dle § 36(3), případně následných vlastních úkonů). Také je větší šance, že SO založení DS nezpozoruje - udělal lustraci před začátkem řízení, ale když následně úspěšně doručil X zásilek, ať už na dodejku nebo fikcí, pojede ze setrvačnosti stejně, pokud mu to tedy nehlídá nějaký automat. No a konečně je poměrně přímočarý způsob využití - dělat mrtvého brouka, nejlépe do prekluze, a až se rozhodnutí dodatečně materiálně doručí (případně je tomu aktivně účastník pomůže), podat odvolání.
Cílit na dílčí procesní úkon též moc výhodné není. Např. u námitky podjatosti ta sice zůstane nevypořádanou, ale pokud pak SO1 vydá rozhodnutí, buď ho doručí taky blbě (pak ale šlo cílit přímo na něj, z nedoručeného vypořádání námitky výhoda neplyne), nebo jej doručí správně do DS, pak ale bude nutné se odvolat a nevypořádání námitky (včetně důvodu) uvést, čímž SO dostanou šanci problém napravit.
Cílit až na odvolací rozhodnutí je také možné, ale složitější. Jednak je krajů málo a obecně to nejsou až tak neschopné úřady (v porovnání s průměrnou úrovní úřadů obecních a městských), tedy šance je nižší. I následné využití chyby je složitější, protože kdykoliv je potvrzující rozhodnutí následně fakticky doručeno, nabývá PM a je třeba zkusit přezkum a při ignoraci nebo nedostatečně rychlé reakci ke správní žalobě. K cíli to vede, ale už to není tak triviální jako o patro níž - může to trvat roky, navíc celou dobu je předmětné rozhodnutí pravomocné a vykonatelné, včetně vedlejších projevů (např. body) ...
Tedy není-li konkrétní a promyšlený lepší plán (daný např. zvláštností konkrétního řízení či špecifiky příslušného orgánu), zakládal bych před vydáním rozhodnutí I. stupně, po obdržení výzvy k vyjádření se k podkladům.