Taky se mi to přijde krajně podezřelé (a je-li to skutečně celé jen o bordelu v ČS, tak mé nikterak valné mínění o této instituci musím korigovat ještě o několik laťek dolů).
Pokud je na KN vše správně a matka v dané záležitosti nemá žádný živý smluvní vztah v ČS, tak bych řekl, že se k nim chováte zbytečně submisivně - sice chápu, že ve finále nezáleží na tom, jak se co nazve, ale kdyby se mi to stalo, tak bych jako oběť takového šlendriánu rozhodně "nežádal" o nějaký "výmaz" či opravu něčeho v ČS. Na ten formální dopis bych jim stručně odepsal, že jde podle všeho o jejich omyl, jak se ostatně i ukázalo při projednání na pobočce (té a té, tehdy a tehdy), a že doufáte, že si to co nejdříve dají do pořádku a již vás v této záležitosti nebudou obtěžovat.
Jinak to celé vypadá jako zmatení pojmů. Zástava a ručení je něco úplně jiného. U ručení je rukojmím osoba, tj. věřitel se může hojit na této osobě (tak, že ji vyzve, aby platila místo dlužníka, a pokud nesplní dobrovolně, může ji normálně žalovat, a s pravomocným rozsudkem pak jít za exekutorem). U zástavního práva je "rukojmím" ta zastavená věc - bez ohledu na to, kdo je aktuálně jejím vlastníkem (a do jisté míry i nezávisle na tom, kdo vlastně tu zástavu zřídil) se za podmínek neplnění zajištěného dluhu prostě věřitel uspokojí na té zástavě (typicky tak, že se ta zástava prodá). Pokud dopise matku oslovovali jako ručitelku, a ne jako zástavního dlužníka, tak se jednoznačně pokoušeli uplatnit práva z (domnělého) ručení, nikoliv zástavního práva. Argument, že někdo "nemohl předpokládat" změnu vlastníka zástavy, je sám o sobě taky hloupý, disponovat se zastavenou věcí normálně jde. Jiná věc je, že obvyklou praxí bank je kromě samotného zřízení zástavního práva i další omezení v podobě zákazů zcizení a zatížení věci, a to opět v podobě věcného práva (tedy váznoucího na dané věci, působícího vůči všem a zapisovaného do KN) - ale opět, něco takového předpokládat a neudělat crosscheck proti KN je ze strany banky epický fail.