fu, pk202 a další: Já se tu nechci zastávat fízlů ani dávat hraběcí rady o tom, jak správně jezdit na majáky. Ani mi nepřijde, že by sem ten odkaz nepatřil, jen by pod ním nemusely být lidové soudy požadující pověšení za úsvitu jako na novinkách, byť v opačném gardu.
Problém s trestnou činností fízlů je jinde a základem je klasický problém hlídání hlídačů. Plno excesů se vůbec neřeší (protože to ani nikoho nenapadne řešit), případně se to na nejrůznějších úrovních zametá pod koberec. S tím samozřejmě roste opojení mocí a pocit nedotknutelnosti. Ano, je to problém a ne, nevím jak ho jednoduše řešit. Nicméně v tomto konkrétním případě nic zameteno nebylo. Netuším, zda to bylo proto, že systém fungoval řádně, nebo proto, že to zamést nešlo, případně obviněný neměl ty správné známé, každopádně něco vyčítat GIBS by bylo jako z Š+G: „Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám,“ vřeštěla ta paní a udeřila Jónu deštníkem.
O tom, že to následně SZ vyřešil podle § 307, by se dalo diskutovat při znalosti detailů, a samozřejmě pokud by hlavním motivem pro takové rozhodnutí bylo, že jde o policajta a/nebo známého, tak by to byl problém, ale to není nic než spekulace. Obecně je tento institut v obdobných případech užíván a je to jedna z mála možností, jak při absenci zásady oportunity neroztáčet zbytečně mašinérii trestního řízení (resp. alespoň jeho soudní fáze). Rozhodnutí padlo transparentně, příslušný SZ je pod tím podepsaný, a je instančně přezkoumatelné. Kdyby se toho třeba chytila média, novináři by bombardovali všelijaké politiky a funkcionáře s tím, co že je to za nespravedlnost, když SZ může jen tak zastavit stíhání, běželo by to na ČT24 ve smyčce 10x denně, až by pak třeba ministr spravedlnosti pod tímto tlakem a v populistické předvolební atmosféře prohlásil, že je třeba si na to posvítit a něco s tím udělat. A i kdyby se s tím neudělalo nic, tak už jen tohle verbální prohlášení by se přinejmenším dočasně podepsalo na ochotě SZ takto rozhodovat - což by ve finále odskákali především běžní bezúhonní řidiči, kteří z neopatrnosti způsobili vážnější nehodu.
Proto mi křik „ulice“ po „spravedlnosti“ přijde v tomto konkrétním případě nejen věcně mimo (což může být jen můj názor, třeba i nesprávný, taky neznáme všechny detaily), ale především netaktický. A i obecně mám pocit, že přát někomu co nejhorší trest, pokud se jeho čin mě osobně nijak nedotknul, by měl v rámci duševní hygieny každý, kdo takovou myšlenku pojme, prohnat úvahou o sousedovi a chcíplé koze.