Sice jsem měl políčeno spíše na PolCam jako takový, ale asi by bylo příliš po soudech požadovat, aby uznaly, že jeho používání je v rozporu s právem.
Zkušenosti:
- I na krajském soudu se dá uspět, není potřeba se vším chodit až na NSS.
- O vrácení pokuty a úhrady nákladů správního řízení je třeba požádat jako o vrácení přeplatku na dani (náhrada soudních výloh totiž přijde vždy po pouhém oznámení čísla účtu).
- Pokutu a úhradu nákladu správního řízení vrací prvostupňový orgán skutečně včetně příslušenství, tj. úroků (v mém případě 8.05% p.a.), pokud si o ně požádáte. Peníze přistály na účtu dva dny po odeslání žádosti.
- Zapsané body nebyly smazány automaticky, ačkoliv by se tak mělo podle § 123e ZPPK stát, ale je třeba podat námitku dle § 124f ZPPK.
Vzhledem k délce rozsudku jsem jej musel rozdělit do dvou příspěvků. Zde je první část:
Krajský soud rozhodl samosoudkyní v právní věci žalobce proti žalovanému Krajskému úřadu o žalobě proti rozhodnutí žalovaného t a k t o :
Rozhodnutí Krajského úřadu a rozhodnutí Městského úřadu se z r u š u j í pro vady řízení a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.000,-- Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci.
(1) Žalobou doručenou Krajskému soudu se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c) odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) porušením ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
(2) Žalobce v žalobě vytkl žalovanému i správnímu orgánu prvního stupně nezákonnost jimi vydaných rozhodnutí, neboť řízení trpělo závažnými vadami. Správní orgány nezjistily řádně skutkový stav, dopustily se nesprávného právního posouzení skutku, překročily meze správního uvážení a rozhodly v rozporu s právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí. Rozhodnutí správních orgánů dále nemají oporu v provedeném dokazování. Z výroku obou rozhodnutí není zcela zřejmé, jakými podklady se správní orgány při jejich vydání řídily a skutkové závěry jsou převážně spekulativní. Obě rozhodnutí jsou pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná.
(3) Správní orgány obou stupňů totiž vycházely z nepodložené presumpce, že skutek, který je žalobci kladen za vinu, se stal, aniž se vypořádaly s argumenty žalobce a automaticky dovozovaly naplnění formálních i materielních znaků přestupku. Závěr odvolacího orgánu neměl oporu v provedeném dokazování, neboť měřící zařízení PolCam v žádném okamžiku nezobrazuje rychlost měřeného vozidla, ale průměrnou rychlost vozidla, které měření provádí.
Výsledek měření je závislý na subjektivních možnostech odhadu policistů, přičemž z provedených výslechů těchto osob vyplynulo, že nejsou schopny popsat, jakým způsobem měření probíhá, nebyly schopny odhadovat vzdálenost ani rychlost a nebylo jim známo, jaké veličiny vlastně měřily a jak. Nevědomost obsluhy měřícího zařízení o metodice použití a měřených veličinách podle žalobce činí jakékoliv výstupy naprosto nepoužitelnými a jejich důkazní hodnota je nicotná. Správní orgány se nevypořádaly s nevědomostí a rozpory ve výpovědích svědků – zasahujících policistů.
(4) Žalobce zdůraznil, že výsledky měření rychloměru PolCam PC2006 je výsledná průměrná rychlost vozu Policie ČR, na kterém je zařízení nainstalováno za určitý úsek jízdy, nikoli rychlost měřeného vozidla. Správní orgány místo zkoumání, zda byla naplněna podmínka pro správnost měření, konstatovaly naplnění této podmínky, a tudíž jednaly v rozporu s § 3 a 68 odst. 3 správního řádu. Jak vyplynulo z výpovědi svědků policistů ovládajících rychloměr, tyto osoby postrádaly základní znalosti potřebné k řádné obsluze předmětného rychloměru, neovládaly princip jeho fungování (zejména v případě řidiče policejního vozidla) a neuměly bez pochyb popsat, jakou veličinu přístroj vlastně měří.
(5) Žalobce zároveň poukázal na to, že v případě měření rychlosti systémem PolCam PC2006 se vlastně o měření nejedná, jde o odhad policisty za asistence elektronického systému, jehož přesnost je založena pouze na koordinaci činnosti obsluhy rychloměru a řidiče vozidla, ve kterém je rychloměr nainstalován. Výsledek měření ovlivňují dále typ a velikost pneumatik na měřícím vozidle, tlak v pneumatikách měřícího vozidla, aktuelní psychický a fyzický stav obsluhy, její kognitivní schopnosti, schopnost koordinace řidiče vozidla, které provádí měření s osobou obsluhující měřící zařízení. Žádný z těchto faktorů správní orgány nezkoumaly, a tudíž v řízení nebylo prokázáno naplnění formálních znaků přestupku, natož pak existence samotného tvrzeného skutku.
(6) V řízení nebyla zkoumána vzdálenost, na kterou se vozidlo Policie ČR přiblížilo před zahájením a v průběhu měření k vozidlu žalobce, dle jehož tvrzení došlo aktivním jednáním Policie ČR ke zkrácení vzdálenosti vozidel, tzv. bezpečné vzdálenosti mezi vozidly, která činí 45 m při rychlosti 80 km/hod a při rychlosti 100 km/hod pak 58 m. Správní orgány se touto otázkou nezabývaly, odvolací orgán se omezil pouze na odkaz na návod k obsluze kontrolního rychloměru, ve kterém je uvedeno, že v případě vzdálenosti menší než 50 m se může na rychloměru objevit chybové hlášení. Minimalistická úvaha žalovaného, že měření by nebylo možné provést v případě, pokud by vzdálenost mezi vozidly byla na začátku měření menší než 50 m, není adekvátní předmětnému skutkovému stavu, neboť neodpovídá na otázku, zda žalobce nebyl donucen zrychlit v důvodných obavách z agresivní jízdy a najíždění neoznačeného vozidla VW Passat Police ČR a zda nepoklesla vzdálenost mezi vozidly pod 50 m, a tudíž nebyl na žalobce vyvíjen tlak, aby zrychlením zvýšil vzájemnou vzdálenost mezi vozidly na bezpečnou, jak tvrdí žalobce. Správní orgány tak nahradily dokazování protiprávním překročením mezí své diskréční pravomoci.
(7) Žalobce dále v žalobě shrnoval skutkový průběh samotného měření, kdy dle něho neoznačené vozidlo Police ČR agresivně najelo v pravém jízdním pruhu na jeho vozidlo a donutilo jej zrychlit, aby vzájemná rychlost vozidel díky tomuto zrychlení stoupla na vzdálenost bezpečnou. Žalobce tudíž svým jednáním odvracel přiměřeným způsobem trvající útok na zájem chráněný zákonem – bezpečnost a plynulost silniční dopravy ze strany Police ČR. Žalobce zdůraznil, že průběh měření se odehrával v pravém jízdním pruhu, ve kterém od začátku jel a neměl žádný prostor, aby za ním jedoucímu neoznačenému vozidlu uvolnil jízdní dráhu, aniž by ohrozil sebe a svou rodinu, která s ním ve vozidle cestovala. Tomuto tvrzení odpovídá i výpověď obou zasahujících policistů. Žalobce je přesvědčen, že důkazy o jeho údajném přestupku byly pořízeny v rozporu se zákonem (fotodokumentace o údajném „měření“) a takový důkaz nemůže posloužit ve správním řízení ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu.
( 8 ) Žádný ze správních orgánů neprovedl dokazování v rozsahu omezení dovolené rychlosti na místě údajného měření rychlosti. Kromě výpovědi policistů nebylo prokázáno, jaká byla skutečně v místě dálnice D1, kde měření probíhalo, dovolená rychlost, zda byla omezena na 80 km/hod. Na fotodokumentaci není žádná značka omezující rychlost patrná a tato skutečnost nebyla správními orgány prokazována. To žalobce považuje za podstatnou vadu. Argument odvolacího orgánu považuje za absurdní a nemající oporu v právním předpise. Jedná se dle něho o nepodloženou spekulaci nemající oporu v provedeném dokazování.
(9) Odvolací orgán zároveň porušil princip dvojinstančnosti správního řízení, neboť akceptoval pochybení správního orgánu prvního stupně ohledně jeho nedostatečného odůvodnění naplnění materielní stránky přestupku, které nahradil svou vlastní úvahou, přičemž se opíral o skutečnosti, které nevyplývaly ze správního spisu a nebyly tvrzeny ani v dokazování v rámci prvoinstančního řízení. Tímto postupem bylo žalobci upřeno právo vyjádřit se k tomuto odůvodnění v rámci podání řádného opravného prostředku. Došlo k porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 29/2011, který se týká skutkově obdobné věci, kde NSS zdůraznil, že je nezbytné zkoumat, zda policisté vědomě neiniciovali spáchání dopravního přestupku řidičem kontrolovaného vozidla a zda při měření rychlosti postupovali správně a v souladu se zákonem. Podle žalobce správní orgány obou stupňů svou povinnost plnily nanejvýše nedbale. Prohlášení správního orgánu, že je třeba mít za spolehlivě prokázané, že došlo k porušení § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, není způsobilé nahradit prokázání takového skutku objektivními důkazy a zhodnotit věrohodnost a pravdivost důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu s důkazy ostatními. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí Městského úřadu a vrácení věci k dalšímu řízení.
II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného.
(10) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyslovil souhlas s rozhodnutím o žalobě bez nařízení jednání.
(11) Námitky, které žalobce uvedl ve své žalobě, označil žalovaný jako shodné s námitkami odvolacími, se kterými se řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které proto ve svém vyjádření odkázal. Vyslovil názor, že rozhodnutí ani řízení, které jeho vydání předcházelo, není stiženo žádnou vadou, která by mohla způsobit nezákonnost postupu správních orgánů. V řízení bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že žalobce se protiprávního jednání, ze kterého byl uznán vinným, dopustil. Měření rychlosti proběhlo standardním způsobem řádně proškolenými příslušníky Police ČR.
III. Obsah správních spisů.
(12) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující podstatné skutečnosti.
(13) Řízení bylo před správním orgánem prvého stupně zahájeno oznámením, které vycházelo z oznámení Police ČR, z něhož vyplynulo, že žalobce na dálnici D1 jako řidič motorového vozidla překročil rychlost jízdy stanovenou dopravním značením B 20a – nejvyšší dovolená rychlost - 80 km/h. Policie ČR měřícím zařízením PolCam naměřila rychlost vozidla 113 km/h po odečtení odchylky měření + - 3 % a byla stanovena naměřená rychlost vozidla Audi 109 km/h, čímž došlo k překročení dovolené rychlosti o 29 km/h.
(14) Dne mm.dd.yyyy se uskutečnilo před správním orgánem prvního stupně ústní jednání, kde byli vyslechnuti svědci – zasahující policisté, a to obsluha zařízení, která uvedla, že prováděla měření standardně v souladu s interními předpisy, kdy se vozidlo policie napojí na měřené vozidlo, udržuje s ním po dobu měření rychlost a pak se objeví výsledná měřená rychlost. Poté se k vozidlu přiblíží na 10 – 20 m, aby byla zřetelná registrační značka a vozidlo je zastaveno předepsaným způsobem. Uvedla, že u sporného měření se dělá znalecký posudek, který je přesný. Ke vzdálenosti mezi měřeným vozidlem uvedla, že musí mít stejnou vzdálenost na začátku i na konci měření, pokaždé je to jiné a měření trvá po dobu 300 m. Časový úsek nelze vymezit, je závislý na rychlosti měřeného vozidla. V konkrétním případě měření byla uzavírka, proto jeli v pravém jízdním pruhu a byli v dostatečné vzdálenosti za vozidlem. Na snímku bylo vidět, že levý jízdní pruh byl volný a na druhém snímku bylo vidět jedno jedoucí vozidlo. Dále byl vyslechnut řidič vozidla, které provádělo měření a na konkrétní případ si nevzpomněl. Podle fotodokumentace popsal situaci, kdy sdělil, že dopravní značka omezující rychlost na snímku není vidět. K bezpečné vzdálenosti vozidla policie a měřeného vozidla uvedl, že je vždy udržována s měřeným vozidlem, vozidlo policie udržuje konstantní rychlost, k vozidlu se nepřibližuje a pokud se vozidlo vzdaluje, je rychlost vyšší, než rychlost vozidla, které měří.
(15) Žalobce při ústním jednání poukázal na to, že z listinných důkazů, foto i výpovědi svědků vyplývá, že neexistuje objektivně změřená veličina, to je vzdálenost mezi měřícím a měřeným vozidlem nebo rychlost měřeného vozidla, kterou by záznamové zařízení poskytlo. Z listinných důkazů i výpovědí svědků vyplývá absence materielního znaku přestupku, kdy policisté měřili rychlost vozidla za situace, kdy za dobré viditelnosti bylo zařazeno v koloně nákladních vozidel, jeho konstantní rychlostí v bezpečné vzdálenosti za před ním jedoucími vozidly a jelo plynule. Celkový provoz byl plynulý a v dané situaci konstantní. Neexistuje jediný důkaz, který by opravňoval domnívat se, že došlo ke spáchání přestupku ze strany žalobce na rozdíl od zasahujících policistů, kteří porušovali nejvyšší dovolenou rychlost, což je změřeno zařízením PolCam a také porušovali povinnost dodržení bezpečné vzdálenosti, a to za měřeným vozidlem. Bylo navrženo zařadit do spisu jako důkaz manuál zařízení PolCam a technická dokumentace měřícího zařízení PolCam PC2006, z níž vyplývá, zda technické zařízení měří rychlost měřícího nebo měřeného vozidla. Dále bylo poukázáno na to, že rychlost měřeného vozidla závisí na subjektivních schopnostech řidiče měřícího vozidla a jeho obsluhy a nebylo zjištěno, jaký byl aktuelní zdravotní stav zasahujících policistů, jejich schopnost reakce, který je podstatnou podmínkou pro odhad rychlosti měřeného vozidla.
(16) Žalovaný správní orgán vyžádal od Policie ČR zaslání návodu k obsluze měřícího zařízení PolCam PC2006 včetně ověřovacího listu ke konkrétnímu měřícímu zařízení. Z ověřovacího listu je zřejmé, že rychloměr jako měřidlo lze používat k měření rychlosti při dodržování návodu k obsluze. V návodu k obsluze je uvedeno upozornění, že pokud došlo ke změně pneumatik, je nezbytné provést kontrolu ujeté dráhy (viz kapitola 4 provozní podmínky) v této kapitole je uvedeno, že systém PolCam namontovaný v motorovém vozidle se může používat pouze za takového technického stavu vozidla, jaký byl zjištěn v době ověření, provedené na příslušném pracovišti hlavního měřícího úřadu. V dané věci se jednalo o vozidlo VW Passat. V provozních podmínkách je dále uvedeno, že změna tlaku vzduchu kol, změna hmotnosti vozidla, výměna kol apod. mohou být příčinou zmenšení přesnosti měření rychlosti. Proto také technický stav vozidla musí být pravidelně kontrolován, zvláště tlak a stav pneumatik. Váha vozidla nemůže překročit 250 kg v poměru k váze v době ověření. V případě výměny kol (pneumatik) je třeba provést kontrolu ujeté dráhy. Kontrola se provádí na dráze 1.000 m (nebo i jiné, ale s přepočtem výsledku na 1.000 m) tak, že se zastaví s vozidlem na značce začátku úseku, s tlačítkem konkrétně označeným se zahájí odpočet dráhy. Po ujetí dráhy se zastaví na značce konec úseku a tím samým tlačítkem se měření ukončí. V záznamu můžeme odečíst dráhu naměřenou zařízením PolCam. Rozdíl mezi naměřeným údajem a skutečnou drahou 1.000 m nesmí být větší než + - 2 %. V případě větší chyby je nezbytné nové ověření. V bodu 5 návodu jsou popsány metody měření rychlosti. Pod bodem 5.1 je uvedeno, že při použití měřící metody není nutné stálé udržení vzdálenosti mezi policejním vozidlem a měřeným vozidlem během celého úseku dráhy, ale je nezbytné udržení stejné vzdálenosti mezi vozidly na začátku a na konci měření.
(17) Městský úřad rozhodl tak, že uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil jednáním na dálnici D1 jako řidič motorového vozidla, kdy překročil rychlost jízdy stanovenou dopravním značením B 20a - nejvyšší dovolená rychlost 80 km/hod, kdy měřícím zařízením PolCam namontovaným ve služebním vozidle VW Passat Police ČR byla žalobci naměřena rychlost jízdy vozidla 113 km/h, po odečtení odchylky měření 3 % byla maximální rychlost 109 km/h, čímž došlo k překročení dovolené rychlosti o 29 km /h. Tímto jednáním žalobce porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán konstatoval, že z výpovědi svědků v úvahu nepřicházel jiný důkaz než fotodokumentace a svědecké výpovědi, a proto bylo uzavřeno, že lze mít za spolehlivě prokázané, že k porušení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. došlo a důkazní materiál je dostačující a přesvědčivý. V rozporu není fotodokumentace pořízená měřícím zařízením, silničním rychloměrem PolCam, přičemž součástí dokumentace je ověřovací list. Dle tohoto listu rychloměr splňuje požadované metrologické parametry, byl ověřen a lze jej používat k měření rychlosti.
(18) Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. V odvolání vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně, neboť rozhodnutí je nepřezkoumatelné, správní orgán se nevypořádal se základní právní kvalifikací přestupku, nebylo prokázáno naplnění formální, natož materielní stránky přestupku. Nebylo prokázáno, že žalobce se dopustil jakéhokoli jednání v rozporu se zákonem. K údajnému měření vozidla došlo za situace, kdy žalobce v naprosto plynulém provozu jel zařazen v pravém pruhu v koloně nákladních vozidel, která se pohybovala konstantní rychlostí, udržoval bezpečnou vzdálenost za dobré viditelnosti v prázdninovém poledním provozu. Za této situace žalobce začalo prudce dojíždět neoznačené vozidlo VW Passat, jehož pohyb vyhodnotil žalobce jako ohrožující a nebezpečný a chování řidiče v něm vyvolalo důvodné obavy, neboť řidič jel agresivně a nepředvídatelně, proto mírně zrychlil v mezích, které mu před ním jedoucí kolona vozidel a situace na silnici umožňovala. Žalobce nesouhlasil se závěrem prvostupňového orgánu, neboť ani jeden z policistů nebyl schopen bez pochybností popsat, jakým způsobem dochází k měření rychlosti vozidel přístrojem PolCam a jaká veličina je tímto přístrojem vlastně měřena. Policisté nebyli schopni řádně specifikovat, jak má měření probíhat, aby jeho výsledky mohly být považovány za průkazné, ani jeden z policistů nebyl schopen řádně odhadovat vzdálenost. Ve výpovědích obou policistů byly rozpory, nebylo prokázáno, jaká byla v místě tvrzeného spáchání přestupku nejvyšší povolená rychlost, což vyplynulo pouze z tvrzení policistů a nebylo to prokázáno žádným důkazem. Podle žalobce nebyly naplněny formální ani materiální stránky přestupku. O odvolání rozhodl žalovaný správní orgán žalobou napadeným rozhodnutím tak, jak bylo popsáno v bodě 1 tohoto rozsudku. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že prvostupňové rozhodnutí je přezkoumatelné, kdy místo, kde je dopravním značením omezena dovolená rychlost, je patrné nejen z výpovědí svědků a z oznámení o přestupku, ale i z toho, že jsou vidět přechodné vodorovné značky (žluté barvy) a směrové desky pravé, které jsou umístěny v místech omezení dovolené rychlosti. K další námitce žalobce, že policisté nebyli bez pochyb schopni uvést, jakým způsobem dochází k měření rychlosti vozidel přístrojem PolCam, jaká veličina je vlastně měřena, žalovaný uvedl, že policisté sice nebyli schopni slovně reprodukovat postupy měření, ale lze konstatovat, že na základě fotodokumentace byli schopni správně řešit protiprávní jednání žalobce. Krajský úřad rovněž neshledal důvodné tvrzení žalobce, že způsob měření byl prováděn v rozporu s návodem k obsluze přístroje. Pokud by policie nedodržela bezpečnou vzdálenost, nebylo by možné měření zahájit a měřič by hlásil chybu dráhy. U přestupku spáchaného žalobcem postačuje zavinění z nedbalosti, dokonce i z nedbalosti nevědomé a krajský úřad na základě provedeného dokazování a spisové dokumentace považoval spáchání přestupku žalobcem za spolehlivě zjištěné a prokázané.
(19) Žalobce ve lhůtě soudem stanovené sdělil soudu, že souhlasí s projednáním věci bez nařízeného jednání podle § 51 a násl. s.ř.s.