Pokusím se to zpřehlednit. Pokud uvážíme standardní situaci - tj. běžná nehoda, škoda jen na autech, účastníci se chovají korektně (tj. nikdo se nepokouší ujet, mají doklady, nezkouší všelijak švejkovat) a je zhruba jasné, co se stalo, tak jsou karty rozdány takto:
Pohled poškozeného - má 2 základní zájmy. Především, aby nevznikla pochybnost o tom, že mu škoda byla způsobena konkrétním vozidlem. Tj. vyfotit, opsat/ofotit doklady, případně nahrát atp. Dále pak prokázat, že způsobení nehody (terminologicky nesprávně „vina“) je na straně toho druhého - ideálně pokud to ten druhý uzná, případně je to aspoň dostatečně jasně zaneseno do záznamu a zdokumentováno. Za takových okolností má náhradu škody prakticky jistou a víc ho nemusí trápit (např. jestli/jak bude druhý řidič potrestán atp.).
Pohled škůdce - nemá-li pochyby o své odpovědnosti a má uzavřené POV, tak je jeho základním zájmem dodržet podmínky, za kterých je jeho pojišťovna povinna za něj škodu hradit a zároveň si po něm nemůže vzít regres. Tj. vyměnit si s poškozeným údaje a sepsat záznam, též si to pro vlastní ochranu zdokumentovat a nahlásit pojišťovně. Fízly volat jen v případě, že je zjevné, že byl naplněn některý z předpokladů, za kterých je to dle ZPPK nezbytné (např. totální škoda na zánovním autě).
Pohled pojišťovny - jako podnikatelský subjekt, kterému jde především o zisk, je jejím zájmem minimalizovat vlastní náklady při rozumné režii a zachování dobrého jména na trhu. Tj. především by měla být schopna odhalit pojistné podvody - pak nejen že nemusí nic plnit, ale ještě z toho třeba něco málo vyrazí a hlavně ušetří do budoucna (na konkrétního podvodníka už si dá pozor) a má to i preventivní efekt. Tento zájem je plně legitimní, dále je to už více rozporuplné. Pojišťovna chce co nejvíc informací, čím víc se toho zjistí, tím víc důvodů/výmluv, proč neplnit, plnit málo či požadovat náhradu po pojištěném. Šetření policií je z pohledu pojišťovny dar z nebe, především proto, že ji to nic nestojí, jinak totiž na řádné prošetření musí vynakládat vlastní zdroje a s nimi musí racionálně hospodařit. Tj. pokud bude stát před rozhodnutím vyplatit X bez keců, nebo X minus 5000 Kč za cenu několikaměsíčního šetření, hodin práce ne úplně levných lidí a pak třeba i vyhraného soudního sporu, tak zaplatí X. Pokud to bude rozhodování mezi vyplatit 1/4 mega nebo nic, tak už spor dává smysl.
Pohled policie - už jsem psal výše. 1. dát někomu pokutu, 2. dát někomu další pokutu (nezapomněli jsme zkontrolovat lékárničky?), 3. dali jsme už někomu pokutu?, 4. prudit, 5. prudit, .... 21. prudit, 22. kobliha, 23. pauza po koblize, 24 - 58. ? ? ? (podléhá režimu utajení), 59. vyplnit nějak protokol se závěry šetření - pokud možno tak, aby to bylo nepřezkoumatelné, ideálně pozdě (aby si už nikdo nic nepamatoval a nemohl důkazy zopakovat), neurčitě a zmateně, závěr o tom, kdo to způsobil/zavinil vygenerovat hodem kostkou a odůvodnit jej nijak či nepochopitelně.
Z toho vcelku jasně plyne optimální kooperativní strategie pro účastníky nehody - není-li opravdu naprosto zjevné, že škoda bude nad 100k, vyměnit si údaje, udělat pár fotek, sepsat zhruba jak to bylo (nikoliv podvádět, to je o hubu) na fízly se vykašlat a vůči pojišťovně postupovat konzistentně (a bude-li se cukat, plnění z ní vyrazit, většinou stačí dát dostatečně zřejmě najevo, že své triky jak ušetřit má zkoušet na někoho jiného).
Pak jsou samozřejmě méně idylické situace, kdy účastníci mají smíšené pocity, např. pan X má jednoznačně nulový podíl na nehodě, ale zároveň nějaké máslo na hlavě (počínaje prošlou lékárničkou přes propadlou technickou až po papíry v čistírně či ethylalkohol v těle). Nebo pokud je někdo z účastníků (lhostejno zda viník či poškozený) prototyp zmrda (dostane nějaký úžasný nápad) či vohnouta (bude pravděpodobně volat fízly, kteří mu za to nejspíš dají pokutu). To už je pak případ od případu, ale i zde bude někomu policie opravdu užitečná jen v jasné menšině situací.