30kmhcz

Mohlo by se jim i napovědět, že pokud nemají přístupy do databází, ve kterých je Váš bohatý ropný obchodní partner ze Středního východ veden, lze se dotázat na velvyslanectví příslušného státu (např. na velvyslanectví Spojených arabských emirátů ve Vídni, velvyslanectví Sultanátu Omán ve Vídni nebo velvyslanectví Kataru v Budapešti, které mají v pověření diplomatický a právní styk s Českou republikou). Pokud to správní orgán neudělá, nelze říci, že správní orgán "pokračoval v šetření přestupku", zvláště, když jste ho takto hezky navedl.

Základem argumentace bude § 12 odst. 1 trestního řádu. Dle tohoto ustanovení platí, že Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán. Obec (a to jakákoliv) není "orgánem činným v trestním řízení". Toto ustanovení tak nelze nikdy užít v případě, kdy je povinným subjektem obec. Rovněž argument některých orgánů (se kterým jsem se již opakovaně setkal), že řízení o přestupku je ve smyslu judikatury Ústavního soudu a ESLP trestním řízením a proto nelze informace poskytnout dle § 11 odst 6, neboť jde o informace z trestního řízení, není přihléhavý. Je sice pravdou, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu a ESLP je řízení o přestupku trestním řízením, ale to je z toho důvodu, aby obviněný měl práva uvedená v čl. 6 Úmluvy. Jde tedy o práva obviněného, kterému musí být zarušen určitý standard ochrany i v přestupkových věcech. Rozhodně těmito judikatorními závěry nelze odůvodnit závěr, že je obec "orgán činný v trestním řízení".

Pro odklad výkonu rozhodnutí v přestupkových věcech není zcela nezbytné žádat soud ve správní žalobě o odklad výkonu rozhodnutí dle soudního řádu správního. Dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o přestupcích platí, že "Požádá-li účastník, který podal návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, o odložení výkonu rozhodnutí, správní orgán jeho žádosti vyhoví.". Jinými slovy, pokud se podá správní žaloba, je na odklad rozhodnutí právní nárok, tj. správní orgán musí výkon rozhodnutí odložit (tedy ponechat žalobci řidičský průkaz).
Postup je takový, že se podá správní žaloba a následně se informuje správní orgán, že byla podána správní žaloba a že žalobce v souladu s ustanovením § 83 odst. 1 zákona o přestupcích žádá o odklad výkonu rozhodnutí.
Dle nejnovější judikatury Nejvyššího správního soudu však § 83 odst. 1 zákona o přestupcích nedopadá na záznam bodů do registru řidičů, tj. odklad výkonu rozhodnutí dle § 83 odst. 1 zákona o přestupcích nebrání tomu, aby úřad zaznamenal příslušný počet bodů do karty řidiče. Pokud tedy hrozí vybodování, nestačí podat jen návrh dle § 83 odst. 1 zákona o přestupcích, ale je skutečně nezbytné podat návrh soudu na odklad výkonu rozhodnutí a zdůvodnit, proč návrh splňuje podmínky § 73 odst. 2 soudního řádu správního. Na tento odklad dle § 73 odst. 2 soudního řádu správního není právní nárok.
Pokud vybodování nehrozí, stačí podat správní žalobu a správní orgán požádat dle § 83 odst. 1 zákona o přestupcích o odklad výkonu rozhodnutí a správní orgán musí vyhovět.

V případě soudního přezkumu sprdele by bylo možná vhodné, aby žalobce již ve správní žalobě příslušnému krajskému soudu navrhl, aby soud postupoval dle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR, tj. aby soud věc předložil celou věc Ústavnímu soudu pro rozpor sprdele s ústavním pořádkem České republiky a zároveň navrh Ústavnímu soudu příslušná ustanovení upravující sprdel zrušit (tzv. abstraktní kontrola právních předpisů).
Bylo by tak možné sprdel zrušit, aniž by bylo nezbytné dávat kasačku k Nejvyššímu správnímu soudu.
Bylo by však určitě dobré, aby příslušná argumentace o protiústavnosti byla promyšlená a dobře podložená, aby to Ústavní soud rovnou neodmítl nebo nezamítl (pokud by mu to tedy už příslušný krajský soud postoupil).

Zaznamenal jsem rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 51A 23/2013-21, kde tento soud posuzoval objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Provozovatel vozidla uvedl, že vozidlo zaparkovala (šlo o protiprávní parkování vozidla) osoba J.K., která ve správním řízení vše popřela. Následně byl provozovatel shledán vinným a rozhodnutí potvrzeno. Ve správní žalobě k tomuto soud uvedl následující: "Za iluzorní má krajský soud rovněž náměty žalobce na výslechy případných svědků zaparkování vozidla a kontrolu případných kamerových záznamů. Ostatně nic nebránilo žalobci, aby sám označil případné svědky daného přestupkového děje, nehledě na to, že žalobce si vůbec nesplnil, jak uvádí, svoji zákonnou povinnost (jde o možnost), neboť nesdělil správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku (viz § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu). Uvedl mu totiž osobu, která se k přestupku nehlásila, přičemž její zavinění při spáchání daného přestupku nebylo možno zjistit. A to je totéž, jako kdyby neuvedl vůbec nic. A v tuto chvíli se krajský soud vrací na začátek s tím, že když se žalobce nestaral o svůj majetek řádným způsobem, nemůže se ani divit tomu, že zůstal jediným odpovědným za spáchání předmětného přestupku ve smyslu § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu." Žaloba zamítnuta.
Byla podána kasační stížnost.

Chtěl bych se s ostatními podělit o právní překlad rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který ve věci Falk v Nizozemsko za určitých okolností akceptoval objektivní odpovědnost vlastníka vozidla. Uvedená nizozemská úprava měla sloužit jako vzor při přijímání příslušné úpravy v ČR.
Nejsem schopen přeložit příslušná ustanovení nizozemského zákona, na základě kterých byla sankce uložena panu Falkovi, neboť mé znalosti nizozemštiny jsou značně omezené. Přikládám však právní překlad nejdůležitější části rozsudku ve věci pana Falka (z angličtiny), kde se Evropský soud pro lidská práva zabývá právě objektivní odpovědností provozovatele vozidla a překlad příslušných nizozemského zákona z rozsudku z angličtiny:


Soud zdůrazňuje, že i drobné dopravní přestupky představují „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. ...
Právo každé osoby na presumpci neviny a požadavek na obžalobu, aby nesla důkazní břemeno proti obviněnému, není absolutní, neboť skutkové nebo právní domněnky fungují v každém trestně-právním systému a nejsou v principu zakázány Evropskou úmluvou o ochraně lidkských práv a základních svobod, pokud stát zůstává v rozumných limitech a bere v potaz důležitost toho, co je v sázce a práva obhajoby. Jinými slovy řečeno, příslušná opatření a prostředky musí být rozumně proporcionální a musí sledovat legitimní účel…
Při posuzování toho, zda byl v tomto projednávaném případě princip proporcionality zohledněn, soud chápe, že uložená objektivní odpovědnost byla zavedena, aby byla zajištěna bezpečnost na silnicích a to tak, aby dopravní přestupky, zjištěné technickými nebo jinými prostředky a spáchané řidičem, jehož identita nemohla být zjištěna v reálném čase, nebyly nepotrestány a zároveň aby obžalování a potrestání těchto dopravních přestupků nepředstavovalo neakceptovatelnou zátěž pro domácní soudní instituce. Soud dále podotýká, že osoba, které byla udělena pokuta dle článku 5 příslušného nizozemského zákona, může napadnout udělenou pokutu před příslušným soudem s plnou přezkumnou pravomocí a v jakémkoliv z těchto procesů není příslušná osoba ponechána bez obrany ato tak, že může uvádět argumenty dle článku 8 příslušného nizozemského zákona a/nebo tvrdit, že v příslušné době měla policie reálnou možnost zastavit vozidlo a zjistit identitu řidiče.
Za těchto okolností, shodně jako Nejvyšší soud Nizozemska, tento soud neshledává článek 5 příslušného nizozemského zákona – který ukládá povinnost zapsanému vlastníkovi vozidla, aby převzal odpovědnost za své rozhodnutí dovolit jiné osobě užívat své vozidlo – nekompatibilním s článkem 6 § 2 Úmluvy.

Pro úplnost překlad z angličtiny příslušných článků 5 a 8 nizozemského zákona, na které se odvolává ESLP (a které pravděpodobně sloužily panu Humlovi jako vzor.)

V případech, kdy byl přestupek spáchán registrovaným motorovým vozidlem a identita skutečného řidiče nemohla být zjištěna v reálném čase, uloží se pokuta zapsanému vlastníkovi vozidla (Článek 5), to neplatí, pokud zapsaný vlastník prokáže, že jeho/její vozidlo bylo použito jinou osobou proti jeho/její vůli a že vlastník nebyl schopen zabránit tomuto užití, nebo že vozidlo bylo komerčně pronajato na dobu přesahující tři měsíce nebo že v uvedené době již bylo vozidlo prodáno jiné osobě, která poskytla písemnou záruku proti odpovědnosti (Článek 8.

Takže je vidět, že i v Nizozemsku, na které se pan Huml tak rád odvolával, není ta odpovědnost až tak úplně absolutní.

Co takhle uvést prokazatelně zemřelou osobu, která zcela prokazatelně žila trvale v zahraničí? Pro hledání zemřelých v USA doporučuji následující stránku, kde lze hledat i časové období úmrtí:
http://www.tributes.com/search/obituaries/?solr=&first=&last=&city=&state=&search_type=1&dod=&keywords=
Na této stránce tak lze dohledat jméno, příjmení, datum narození, datum úmrtí a rovněž i přibližnou adresu, kde daná osoba žila. S trochu štěstí a googlováním se podaří dohledat i přestná adresa.

Správní orgán sice asi nemůže jako u občana ČR nebo osoby trvale žíjící v ČR spolehlivě ověřit, že uvedená osoba je skutečně mrtvá, na druhou stranu ale nemůže ani vyvrátit tvrzení oznamovatele, že tato osoba skutečně mrtvá je, což je i ostatně pravda. Takže by oznámení znělo tak, že údaje nutné k určení totožnosti řidiče jsou následující: pan John Smith, nar. 1.1.1967, bytem New York Avenue 654, Washington, USA. Uvedená osoba dne XX.XX.XXXX zemřela.
Co si o tomto myslíte?