jeste ma napadlo [...]
Nejste první. Zkuste nejdřív trochu hledat. Klíčové slovo je "nezbytné kroky" - není předepsáno přesně, co musí SO udělat, než vzdá hledání řidiče, kterému by se dal přestupek prokázat, a inkasuje od provozovatele, ale měl by udělat aspoň něco.
V reálu to vede k paradoxnímu stavu, totiž že normálně by úřad řidiče (či obecně pachatele přestupku) skutečně hledal, a i pokud by neměl nic pořádného v ruce, aspoň by to zkusil (např. by si ho předvolal, jestli se náhodou třeba nepřizná sám), kdežto je-li možné překlopit na provozovatele, je snahou nedělat pokud možno nic, případně jen ryze formální kroky.
Je k tomu bohatá judikatura, a i když poslední dobou se karta trochu obrací, převážně je stále na straně úřadů - zejména v tom, že nepožaduje od SO žádnou iniciativu. Uvažovaný případ je jedna z mála výjimek, kde soudy orgán nepodržely (klíčový judikát se týkal nějaké autopůjčovny v HK, která doložila půjčení vozu PO, ale úřad se už neobtěžoval ani napsat statutárovi této osoby či jinak zjistit, kdo byl řidičem). Obecně ale řetězící strategie nefungují. Označí-li provozovatel A jako řidiče a A bude tvrdit, že ve skutečnosti řídil B, SO v ten moment prověřování utne a zahájí sprdel, je možné, že to projde. Sdělí-li provozovatel pouze to, kdo měl auto svěřené, a z této osoby nevypadne konkrétní řidič, dtto. Jako "rule of thumb" bych bral, že počet smysluplných kroků, které musí SO učinit na základě sdělení provozovatele, musí být aspoň 1 (neudělá-li vůbec nic, půjde vyhrát), někdy 2 (ale tady záleží na okolnostech, např. výše uvažované půjčení PO, ne hloupé řetězení), ale cokoliv by vyžadovalo od SO více než 2 kroky pravděpodobně orgán nakonec ustojí.