Připravil jsem draft kasační stížnosti. Ještě jsem jej po sobě pořádně nečetl, takže budu rád i za připomínky k překlepům.
Stěžovatel podal ke zdejšímu soudu dne XXXXXX kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. XXXXXX ze dne XXXXXX prostřednictvím elektronické podatelny zdejšího soudu.
Jak stěžovatel avizoval v předmětné kasační stížnosti, doplňuje ji tímto podáním o odůvodnění (a další náležitosti) v souladu s ust. § 106 odst. 3 soudního řádu správního tak, jak je uvedeno níže.
Stěžovatel má za to, že je rozsudek soudu prvního stupně napadený kasační stížností nezákonným z důvodu nesprávného posouzení rozhodných právních otázek, závěry soudu nemají oporu ve spisech a zákoně a rovněž z důvodu nepřezkoumatelnosti tohoto rozsudku pro nedostatek důvodů, nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost v rozsahu, v němž tyto mají za následek nezákonnost rozsudku jako celku. Podrobné odůvodnění kasační stížnosti připojuje stěžovatel níže.
Stěžovatel má za to, že je tato kasační stížnost přípustná, neboť:
- je podávána proti pravomocnému rozhodnutí Městského soudu v Praze jakožto krajského soudu ve správním soudnictví, přičemž se jí žalobkyně domáhá zrušení tohoto soudního rozhodnutí (viz dále);
- je podávána z důvodů sub § 103 odst. 1 písm. a) až d) soudního řádu správního;
- v předmětné věci se neuplatní kterákoli z výluk dle § 104 soudního řádu správního či důvod nepřijatelnosti kasační stížnosti dle § 104a soudního řádu správního;
- žalobkyně je v tomto řízení, a to již od okamžiku podání kasační stížnosti, zastoupena advokátem v souladu s § 105 odst. 2 soudního řádu správního;
- obsahuje náležitosti dle § 106 odst. 1 soudního řádu správního;
- byla v souladu s § 106 odst. 2 soudního řádu správního podána ve lhůtě 2 týdnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, resp. ode dne, k němuž je toto rozhodnutí považováno za doručené.
V bodě 17 napadeného rozsudku, který je stěžejní součástí názoru prvostupňového správního soudu, tento soud zcela nekriticky akceptuje argumentaci žalovaného a uvádí: „V daném případě nebylo možné vést o případech společné řízení, neboť tyto se nacházely v jiných fázích řízení, kdy v jednom případě bylo řízení ve věci provozovatele vozidla zahájeno dne XXXXXX a v posuzovaném případě tomu bylo až dne XXXXXX. Řízení vedená s žalobcem se tedy nacházela ve zcela odlišných fázích řízení a jejich společné projednání by tak nebylo rychlé a hospodárné.“
Toto tvrzení je ovšem irelevantní. V první řadě je zcela zjevné, že správní orgán prvního stupně i žalovaný porušili zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, když oba tyto správní orgány zcela ignorovaly existenci ustanovení § 88 odst. 1 zák. č. 250/2016 Sb., jenž správním orgánům přikazuje: „Pokud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení.“
Prvostupňový správní soud zjevně přehlédl, že jím citovaný rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2019 č. j. 9 As 164/2018 - 36, č. 3963/2020 Sb. výslovně (dokonce i v právní větě) odkazuje na znění zákona účinné do 30. 6. 2017, přičemž rozsudek samotný se vztahuje ke správním deliktům spáchaným v roce 2015, a tedy před účinností zák. č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „nový přestupkový zákon“). Zákonná úprava přestupkového práva se však zásadně změnila ke dni 1. 7. 2017, kdy vešel v účinnost nový přestupkový zákon. Jelikož se oba skutky, jež byly stěžovateli kladeny za vinu, staly v r. 2019, a tedy již za účinnosti nového přestupkového zákona, není možno posuzovat průběh správních řízení o nich vedených ve světle judikatury, jež nový přestupkový zákon nemohla aplikovat.
Nový přestupkový zákon žádnou výjimku stran odlišných fází řízení nezná. Nadto došlo ve věci stěžovatele zcela bezdůvodně k rozdílným průběhům obou správních řízení výlučně z důvodů na straně správního orgánu prvního stupně, který v případě prvního přestupku ze dne XXXXXX doručil výzvu k uhrazení určené částky dne XXXXXX, zatímco u přestupku druhého, jenž měl být spáchán dne XXXXXX (a tedy o 28 dní později), byla výzva k uhrazení určené částky doručena již XXXXXX (a tedy o 158 dní dříve než v případě prvního přestupku). Oba přestupky se tak společně nacházely nejméně v období od XXXXXX do XXXXXX, a tedy po dobu více než čtyř měsíců společně ve stejné předprocesní fázi, po níž správní orgán prvního stupně zcela nepochopitelně a svévolně zahájil o pět měsíců dříve správní řízení o přestupku spáchaném o měsíc později.
Správní řízení proti stěžovateli bylo ve věci prvního přestupku zahájeno doručením příkazu dne XXXXXX a rozhodnutí vyhotoveno dne XXXXXX, přičemž správní řízení o přestupku druhém bylo zahájeno doručením příkazu dne XXXXXX, a tedy před datem vyhotovení rozhodnutí ve věci prvního přestupku. Dle právního názoru stěžovatele nelze než konstatovat, že obě řízení přinejmenším v období mezi XXXXXX a XXXXXX byla opět z pohledu procesního ve zcela stejné fázi, ergo bylo povinností správního orgánu prvního stupně projednat oba skutky ve společném řízení. Pokud společné řízení nebylo možné, jak žalovaný tvrdí, měl správní orgán prvního stupně možnost dle ust. § 88 odst. 5 zák. č. 250/2016 Sb. přezkoumatelným usnesením jeden ze skutků vyloučit a vést o něm samostatné řízení. To však neučinil, překročil svoji diskreční pravomoc, a postupoval tak zcela nesporně nezákonně, přičemž tento nezákonný postup byl přičten k tíži stěžovateli v tom, že mu byla udělena povinnost uhradit dvě pokuty a dvakrát náklady řízení, což by se nestalo, pokud by správní orgán prvního stupně postupoval v souladu se zákonem.
Nelze než konstatovat, že obě řízení se nacházela převážně v podobných fázích a pokud by správní orgán prvního stupně postupoval v obou řízeních obdobně, muselo by k jejich sloučení do společného řízení dojít.
Především ale správní orgán prvního stupně ani žalovaný v průběhu správního řízení o prvním přestupku ze dne XXXXXX nepřihlédli k sankci uložené dříve za sbíhající se přestupek. Ve věci prvního přestupku, o němž bylo rozhodnuto později než o přestupku druhém, není v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. XXXXXX ze dne XXXXXX jakkoli zmíněno uplatnění absorpční zásady vzhledem k dříve vydanému rozhodnutí č. j. XXXXXX ze dne XXXXXX.
Dle prvostupňového správního soudu „žalobce v žalobě netvrdil porušení shora popsané absorpční zásady, pouze trval na vedení společného řízení“. Stěžovatel je právním laikem, jemuž nebyl zřetelné znám rozdíl mezi aplikací společného řízení a aplikací zásady absorpce. V duchu nového přestupkového zákona je navíc tento rozdíl značně oslaben, ne-li smazán. Stěžovatel konstatuje, že ve správní žalobě uvedl neaplikování absorpční zásady jako jeden ze žalobních bodů, a to pod číslem IV. Pokud by správní orgán prvního stupně dostál své zákonné povinnosti obě řízení sloučit do společného řízení, nebylo by nutno dodržení absorpční zásady žalovat či projednávat. A dlužno dodat, že většina obsahu stěžovatelovy repliky k vyjádření žalovaného se týká výlučně neaplikování zásady absorpce ze strany správních orgánů.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, neboť úvahy prvoinstančního soudu jsou ve zjevném rozporu s obsahem soudního spisu i s novým přestupkovým zákonem.
Stěžovatel je přesvědčen, že projednání jeho kasační stížnosti dalece překračuje jeho osobní zájmy, jelikož k novému přestupkovému zákonu zatím neexistuje judikatura, potažmo je judikatura vzniklá před účinností nového přestupkového zákona s tímto zákonem v potenciálním rozporu. Nadto je stěžovateli známo, že není jediným účastníkem řízení, který byl podobnou praxí žalovaného poškozen; např. ve věci vedené Městským soudem v Praze pod č. j. 20 A 16/2021-13 je naříkán velice podobný postup žalovaného.