Jednoznačný závěr není, mohli bychom to dlouze rozebírat, ale podstatné je, na čem se ustálí praxe a hlavně soudy. V jednom z těch zde řešených případů jsme viděli pokus (tuším že pardubického magorátu) vykládat slova je-li zahájeno řízení v § 125g jako dokud běží řízení - po zrušení sprdele začali znovu prověřovat přestupek. Nedopadlo to nijak, protože řízení o přestupku bylo zastaveno a nový pokus o sprdel se nekonal.
V jiném případě zase nastala situace, že SO1 cosi přehlédnul a formálně správně odložil přestupek (a zahájil sprdel), nicméně při řádném postupu k tomu odložení nemělo dojít a SO1 měl postupovat jinak (dál prověřovat přestupek). SO2 sprdelní rozhodnutí zrušil a konstatoval i nezákonnost odložení a vrátil to SO1 aniž by nějak upřesnil, co si s tím má SO1 vlastně počít. Očekával jsem, že SO1 udělá nějaké další úkony a znovu přestupek odloží, úřad byl nicméně kreativnější a pokusil se o cosi jako ratihabici, tj. začal prokazovat, že i kdyby neudělal tu chybu, stejně by přestupce nenašel a tedy je původní odložení v pořádku. Věc zatím běží - aktuálně leží už počtvrté (!) u SO2.
Osobně jsem přesvědčen, že minimálně z hlediska jakéhosi standardního nebo chcete-li lege artis přístupu k aplikaci práva je jediný možný závěr, že jednou zahájený sprdel s výjimkou těch 2 situací v § 125f(5) vylučuje opětovné projednání přestupku. Já ale nejsem většina NSS, takže nemohu garantovat, že se nakonec neprosadí úřednický aktivismus (až vymyslí něco méně pitomého, než ty 2 příklady výše) a soud to stejně aktivisticky neposvětí.
Průzkum bojem lze v této věci doporučit, ale v rámci něj bych přecijen (zatím) nedoporučoval přiznávat se k činům, za které hrozí zákaz.